Uznávaná módní kritička Františka Čížková byla dlouho symbolem módního kata, jemuž polovina národa blahořečila a polovina se vášnivě rozohňovala nad jeho nekompromisními komentáři. O soukromí této drobné excentrické ženy se začalo mluvit především díky s ní Českou televizí natočené 13. komnatě a autobiografické skládačce To jsem já, Františka, v níž s až šokující upřímností popisuje milníky svého života, zásadní éry existence, momenty a dobu, jež od dětství její názor na svět, na módu, smysl života formovaly.
Píše o cestě, nikoli cíli, jenž až tak podle ní podstatný není. Bez ohledu na časovou posloupnost drze prokládá minulost se současností. Niternými a veskrze intimními „pěnami dní“. „Netuším, proč tolik žen (jistě i mužů) věří nejrůznějším návodovým článkům, blogům, paperbackovým spiskům s recepty, jak možný citový, existenční, zdravotní problém vyřešit. Touhu, šálivý sen rychle naplnit. Za mnohem důležitější považuji poznáním vykolíkovanou cestu k cíli. Je mnohem zásadnější než meta samotná,” píše ve své nedávné společenské glose Františka. A ví, o čem mluví.
Františku vychovávali od šestinedělí prarodiče, rodiče o ní zájem neměli. Osmnáctiletá romská matka utíkala handlovat do světa, o dvanáct let starší otec bojoval s alkoholem. Svého prvního syna, kterého do péče dostala rodina exmanžela, objevila až po čtyřiceti letech. V knize To jsem já, Františka o to všem autorka vypráví bez obalu, s nebývalou, až bolestnou otevřeností včetně partnerských krizí, jež ji dovedly k psychickým i fyzickým problémům. Móda samozřejmě nechybí, ale Františka o ní píše v kontextu s dobou, svým životem. Lekce stylu uděluje mezi řádky a její, metafor plná výpověď má pro ni typický nadhled, s nímž střídá hravé polohy s fatálními tématy mezilidských vztahů, mateřské lásky a existence v drsných podmínkách.
„Kniha To jsem já, Františka, na knižním trhu dosud žádnou podporu neměla, žádné recenze se dosud nedočkala a jako stará listopadová panna se jí v konkurenci záplavy nových a novějších knih nedočká. Také jsem si uvědomila, že lidé netuší, co si ve fólii zavařeném výtisku kupují. Mnozí si možná myslí, že jde o bulvár, tzv. módní policie, s nimiž jsem spojená. Ale tak to není. Přesto si řada čtenářů Františku koupila, od začátku listopadu mi do zpráv na facebooku i na adresu redakčního mailu chodí reakce některých z nich. Vážím si této zpětné vazby – co víc si můžu přát. A neskonale si vážím důvěry, již u řady lidí požívám, neboť leckterá jejich vyznání mě svou intimitou totálně odzbrojují. Taková psaní zůstanu jen mezi námi, nikdy bych je nezveřejnila. Ale jsou tu i jiná, neméně potěšující,“ dodává autorka a sdílí jeden z mnoha dopisů od čtenářů.
Zrcadlo, jež čtyřiašedesátiletá autorka, která se rozhodla stárnout bez omlazovacích kúr, plastických vylepšení či injekcí botoxu, sobě nastavila, oslovilo řadu známých osobností z teritoria politiky, kultury, modelingu. Mimo jiných k nim patří kmotra na Designbloku křtěné knihy, oděvní výtvarnice a profesorka IMPRUM Liběna Rochová, spisovatelka a šéfredaktorka magazínu Harper´s Bazaar Bára Nesvadbová, modelky Andrea Verešová, Pavlína Němcová, Aneta Vignerová. Zpěvačka a TV moderátorka Emma Smetana, blogerka a jedna ikon módy u nás Ina T. Na sociálních sítích např. složila dílu poklonu ředitelka prestižního Designbloku a Cen Czech Grand Design Jana Zielinski, spolu s ní herečka Kaira Hrachovcová včetně sociologa a poslance Parlamentu ČR Ivana Gabala, jenž mimo jiné napsal: „…Tahle, Františka, má nejen v žilách romskou krev, ale má hlavně barevnou duši i mysl. Taky nesla následky špatné předvídavosti jako samoživitelka po mužských, s kterýma měla děti. Teď o tom napsala knihu. Včera mi ji podepsala. A začínám v ní červeně podtrhávat pro své dcery, a budou to studovat, aby uměly uhodnout, kterej bude ten pravej, a kterej levej i po patnácti letech a následky nenesly.“
