Většina umělců začíná hrát kolemjdoucím na ulici a postupně se posouvá na větší pódia. U Martina Haricha je to tak trochu naopak – hraní na ulici, zvané busking, považuje za svou duševní hygienu. V rámci odpočinkových aktivit jezdí občas se svojí dodávkou po Evropě a zpívá lidem na ulicích. „Baví mě hrát lidem, kteří mě neznají. Každý den si na nových místech znovu a znovu získávat jejich přízeň,“ říká k tomu Martin. Právě buskingem strávil Martin minulý týden v Itálii.
Francie, Německo, Nizozemsko, Dánsko a mnoho dalších zemí – tam všude už Martin Harich hrál na ulicích náhodným kolemjdoucím. Na předposledním buskingu dokonce nahrál refrén k nedávno představené pilotní písni Marylin Monroe, která je pilotní skladbou jeho nového alba, které vyjde v září tohoto roku. „Bylo to letos v dubnu, hrál jsem v malém městě Lubeck na severu Německa. Jeden z kolemjdoucích mě po buskingu pozval, abych přespal v jeho karavanu, na břehu Baltského moře v krásné vesničce Kalifornien. Večerní atmosféra byla úžasná, a tak jsem vybalil svoje mobilní nahrávací studio a nahrával refrén k Marilyn. Právě tam jsem našel přesně ten správný výraz, který tam měl být. Při poslechu ve studiu se to jen potvrdilo,“ vzpomíná Martin na dubnový busking.
Poslední týden strávil Martin na buskingu v Itálii. „Nejvíc mě bavilo hrát u italského jezera Lago di Garda. Sešla se tu skvělá společnost lidí, kterou hudba opravdu bavila,“ komentuje poslední busking Maťo.
Nejtěžší busking, pravidla, zákazy a policie
Nejtěžší destinací pro umělce hrající na ulici je Británie. Tam je totiž busking něco jako národní sport a lidé se málokdy zastaví. Naopak nejvíc oceňují živou hudbu obyvatelé menších měst a také tam, kde je busking zakázaný, jako například ve Švýcarsku nebo v některých městech v Itálii. Každé město, kde se hrát smí, má pro tuhle aktivitu vlastní pravidla. Například v Drážďanech musí umělci začít v půl, hrát maximálně půlhodinu a pak změnit místo. Drážďany jsou jedním z mála měst, kde je legálně povoleno hrát s ozvučením. Buskeři tam proto jezdí rádi a občas tam hrají známé osobnosti z celé Evropy.
„Já osobně mám busking nejradši v menších městech, kde běžně nikdo nehraje. To souvisí i s mojí vášní cestování a poznávání nových, turisticky méně známých míst. Lidi bývají překvapení a spontánnější. Jsou místa, kde se hrát nesmí nebo dodržet stanovaná pravidla prostě nejde. Přesto tam ale jedu. Ve Švýcarsku třeba nehraju dvouhodinové sety, jako v Dánsku, kde je to v pohodě. Hraje se 15 minut a pak je třeba změnit místo. Lidi reagují skvěle a policie to řeší velmi individuálně. Vždy je to o lidech, jak od policie, tak i místních obyvatelích,“ směje se Maťo.
Hraje se i v mrazu
Během dubnové cesty si Martin vyzkoušel busking v mrazu, několik stupňů pod nulou. Během cesty se totiž rapidně ochladilo, nejmrazivější set zahrál ke konci cesty v Kodani. „První den v Kodani byl fakt mrazivý. Další se se trošku zlepšilo počasí, a tak jsem vyrazil na ulici Stroget v hlavní části centra, na takový kodaňský Václavák. Tam, přímo před prodejnou Louis Vuitton, se kolem sešlo nejvíc lidí během celé šňůry. Taky se přidal náhodný kolemjdoucí, který si právě nesl svůj kachon, to jsou takové mobilní bicí. Přesně tyhle momenty při hraní na ulici miluju. V Kodani jsem si takhle vydělal pár „děravých“ peněz, otočil se a jel pomalu zpátky. V noci jsem se cestou ještě zastavil na místě, kde probíhá každoročně festival Roskilde.“
V rámci buskingu hraje a zpívá Martin nejčastěji repertoár svých oblíbených kapel, které lidi dobře znají, jako například Coldplay, U2, Robbie Wiliams a další. Ty doplňuje i svými vlastními anglicky zpívanými písněmi a samozřejmě hraje i na přání lidí.
„Kdybych nedělal to, co mě na hudbě baví nejvíc – psaní, skládání, komponování, aranže – tak bych asi byl buskerem, moc mě to baví. Buskingem se dá vydělat na to, aby člověk mohl žít a cestovat. Moje cíle a vize jsou ale přece jenom jiné, a tak si hraní na ulici nechávám jako příjemný relax a odpočinek,“ dodává Martin.
