Studenti napříč katedrou alternativního a loutkového divadla DAMU se rozhodli vzít diváky na ponor, v němž na vlastní kůži vyzkouší tlak 49 barů. První vydání do hlubin proběhne již 20. října 2017 v 19:30 v divadle DISK.

Prvním impulsem pro vytvoření inscenace o ponoru do mořské hlubiny byla fascinace průkopníky potápění, kteří začali objevovat doposud neznámý podmořský svět. Často k tomu používali vlastnoručně vyrobené skafandry, které dnes víc, než potápěčskou výstroj, připomínají třeba rytířské brnění. Inspirace samotnými průkopníky, ač zůstávají hlavní dějovou linkou, se během procesu tvorby rozrostla i o zkoumání jejich obdivu a strachu z mořské hlubiny, kde platí zcela jiné zákony než ve světě jak ho známe my.

Tlak 49 barů nastává v hloubce 450 metrů pod hladinou, což je hraniční místo, kam se může člověk ponořit, aniž by ho chránila stěna ponorky. Je to ovšem jen teoretická hranice. Nikdo takový ponor dosud nepokořil. Název 49 barů je tak spíš nadsázkou, symbolem, který míří k těm hloubkám, kde může dojít k tzv. hlubinnému opojení – halucinacím, které vznikají pod vlivem tlaku na lidské tělo.

Název 49 barů je pro nás v přeneseném smyslu i tlak uvnitř nás samotných, který nás burcuje k překonávání svých možností; tlak nepříjemné dennodenní situace, například při cestě přeplněnou tramvají, kdy bychom si nejraději nasadili skafandr a ponořili se od všech co nejdále; a tlak samoty, do které jsme někdy uvrženi proti své vůli. Pro to jsou rovnocenným textovým východiskem i vlastní zkušenosti a vzpomínky všech našich členů týmu.

Vedle vlastních zkušeností jsou pro nás důležitou inspirací již zmíněné deníky a svědectví průkopníků potápění. Skvělým zdrojem byla kniha Trevora Nortona Hvězdy pod mořem, svého druhu sborník životopisů prvních potápěčů. „Naším záměrem je zprostředkovat divákům zážitek z hlubinného potápění, při kterém nastává proměna smyslového vnímání, pohybu i času,” říká režisérka Viktorie Vášová. „Z toho důvodu jsme hledali jiné, než obvyklé usazení diváků v prostoru,” doplňuje scénograf Mikoláš Zika, „Během zkoušení jsme zjistili, že moře je zcela nový svět plný zvuků, se kterými se na souši nepotkáme. Proto jsme se pustili do zvukových experimentů a vlastní výroby nových hudebních nástrojů.”

Dramaturg Boris Jedinák dodává: „Nechceme vyprávět klasický příběh, ale nabídnout publiku bohatý jevištní svět obrazů inspirovaných zápisky potápěčů, podmořským světem a vlivem podvodního tlaku na lidský organismus, ze kterého by si každý divák odnesl příběh svůj vlastní.”