Patří mezi to nejlepší, co česká kulturistika momentálně nabízí. MILAN ŠÁDEK byl dvakrát juniorským vicemistrem světa v klasické kulturistice a podle odborníků má potenciál prosadit se na nejvyšší příčky i mezi „dospěláky“. Jaké to vůbec je vybrat si právě tento sport, co už musel obětovat, jaké jsou jeho plány a jak to má s holkami? I na to odpovídal v exkluzivním rozhovoru pro nás magazín.

Jak se člověk dostane ke sportu, který děláte? Asi to není o tom, že se jednou ráno probudí a řekne si „jo, teď chci dělat kulturistiku…“

U mě to nebylo ze dne na den, ale vedla k tomu docela dlouhá cesta, který byla ovlivněna mým otcem. On odjakživa chodil cvičit do posilovny a bral mě s sebou už jako malé dítě. Měl jsem tedy dobrý vztah se všemi cvičenci i majiteli fitka. Dalo by se říct, že od asi od 5 let jsem byl několikrát týdně v posilovně, sice jen jako dítě, které koukalo na svého tátu jak posiluje a občas jsem se nechal „povozit“ na nějakém přístroji. Uplynulo několik let, bylo mi asi 12 a začal jsem si uvědomovat, že můj táta vypadá mnohem líp než ostatní tatínkové. Byl jako superhrdina s velkými pažemi a neuvěřitelnou silou, což mě fascinovalo a já zatoužil po tom, být jako on. Proto jsem tátu požádal, aby mě naučil cvičit. Bylo mi asi 12 let, když jsme začali a on mě naučil začátkům, za což jsem mu vděčný, protože kdyby tomu nerozuměl, nemuselo by to dopadnout moc dobře. V tomto věku je důležité dodržovat nějaké zásady tréninku s nevyspělým organismem. A asi po půl roce cvičení jsem jednou došel z posilovny domů, kde v mém pokoji hrát táta s majitelem fitka Michalem Krčkem počítačovou hru Vietkong. Když jsem si převlékal triko, tak mě Michal zastavil a říkal, že vypadám docela dobře, jestli nechci zkusit nějakou soutěž v kulturistice. Mě nadchlo, že bych se mohl porovnat s ostatními a tak jsem se zeptal mámi, jestli mohu zkousit soutěž. Ona odpověděla „jen si to zkus“. A od té doby jsem zjistil, co je mým životním směrem.

Co všechno jste musel v životě obětovat, a litujete nějaké oběti?

V kulturistice, ale myslím, že i v jiných vrcholových sportech, musí člověk něco obětovat. Stejně tak jsem i já obětoval velkou část svého mládí sportu. Takže když ostatní spolužáci jeli na lyžák, chodili do tanečních, chodili na plesy a večírky, randili s ženami, tak já jsem dodržoval tvrdý režim: trénink, strava, regenerace, předsoutěžní příprava… Tak to bylo nejen na gymnáziu, ale i na vysoké. Jen pro příklad, svůj první vztah s dívkou jsem měl až v 21 letech. Přiznám se, že se v některých chvílích objevily pocity, k čemu mi je plná zeď diplomů, když jsem si pořádně neužil… Ale tyto pocity vždy rychle zmizely. Nelituji ničeho, jsem naopak rád, že nepatřím k většině, vždy jsem se viděl jako někoho, kdo jít svým vlastním směrem nehledě na ostatní. Zároveň mi ta disciplína ze sportu hodně dala do života, jsem rád, že jsem se dal tímto směrem a nikdy to nevzdal.

Co byste poradil mladým lidem, kteří chtějí s kulturistikou začít?

Nejen mladým lidem, ale všem, kteří začínají, bych rozhodně doporučil, aby se minimálně na začátku obrátili na kvalifikovanou osobu, ideálně trenéra, který je naučí správnou techniku posilování a všeobecné základy. A pokud už někdo chce začít s kulturistikou, musí si uvědomit, že je to běh na dlouhou trať. Z nikoho se nestane svalovec za pár dní, ani týdnů, ani měsíců… Trvá to roky a chce to trpělivost, vůli a zájem o sebeedukaci v tomto směru.

Jak se liší Vás den od dne „obyčejného“ člověka? Řekněme, že já vstanu, dám si k snídani pár vajíček, k svačině zakousnu jablko, poobědvám kuřecí maso s rýží, odpoledne přesnídávku a zakončím to zeleninovým salátem s rybou a sladkou tečkou. A když mám chuť, jdu si během dne na hodinku zacvičit…

Můj den se liší především tom, že dopředu vím, které jídlo a v jakém množstvím musím zkonzumovat. To vše samozřejmě v určitý čas. Mám to vždy na každý den přesně naplánované a jídlo nosím připravené s sebou v plastových krabičkách, aby se nestalo, že nebudu u sebe mít požadované jídlo. Stejně tak mám přesně daný tréninkový rozpis na konkrétní dny a neméně důležitá je regenerace, což hlavně znamená dostatečné množství spánku. To bývá často problém, když víte, že po tvrdém tréninku potřebuje spát aspoň 8 hodin, ale zároveň máte spoustu pracovních povinností, které musíte mezi tím vším jídlem a tréninkem stíhat. Je to takový daný režim, který musím dodržovat a každý sklouznutí mi může zpomalit v mém postupu.

Jakého úspěchu si Vy sám nejvíce ceníte?

Tuhle otázku dostávám často a vždy váhám mezi stříbrnou medailí z Mistrovství světa v klasické kulturistice juniorů, nebo 5. místem z Mistrovství Evropy mužů  v kategorii do 100 kg. Ale jelikož jsem to 5. místo dosáhl ještě v juniorském věku a to v této asi nejprestižnější váhové kategorii, tak musím uznat, že si toho vážím nejvíce.

Jak těžké je u nás dělat kulturistiku profesionálně, je to na spokojený život?

Téměř na celém světe není jednoduché dělat kulturistiku profesionálně, ale najdou se země, kde mají i kulturisté podporu od státu a mohou se soustředit na reprezentaci své země. U nás to tak bohužel není, kulturistika je brána jako okrajový sport, což je dáno především i tím, že lidé mají velmi zkreslené názory o tomto sportu a koluje o kulturistech spoustu stereotypů. Stejně tak zájem médií je velmi malý, přestože se už záznamy z některých soutěží začaly objevovat na obrazovkách televize. V souvislosti s tím to poté vypadá tak, že i když se stanete mistrem světa v kulturistice, nedostanete žádnou finanční prémii a nikdo vám nic nedá. Skoro jediná možnost, jak si vydělat na tento sport, je mít normální práci, která zaplatí náklady na předsoutěžní přípravu, cestu a startovné. Ještě je tu další možnost, ale to musí mít člověk tak trochu štěstí a musí být schopný a poté je možné stát se sponzorovaným sportovcem nějaké firmy. Já mám tu výhodu, že mám nejen dobrou práci, ale stejně tak mám za sebou silného sponzora, ale přesto všechny finance jdou do kulturistiky. A jestli je to na spokojený život? Já spokojený jsem, ale neříkám, že by nebylo lepší být ohodnocený například jako hokejisti.

Měl jste někdy, například v baru nebo na diskotéce, problém? Při pohledu na Vaši postavu asi nebude příliš pravděpodobné, že by si někdo vyskakoval…

Popravdě já na tyto místa téměř nechodím, opravdu jen velmi výjimečně. A když už jdu, mám vždy trochu strach, aby se neobjevil nějaký podnapilý člověk, ideálně začínající kick boxer, který se mnou bude chtít poměřit síly. Já mám sice svaly, ale přesto mám nějakou průpravu boxem a umím zasadit ránu. Kdybych někoho dobře trefil s tou silou, jakou disponuji, nemuselo by to dobře dopadnout a já opravdu nestojím o nějaké problémy, a ani nechci riskovat, že bych dostal , nebo se u toho zranil a nemohl trénovat. Takže když už se k něčemu takovému začíná schylovat, raději tyto konflikty řeším v klidu a s chladnou hlavou.

Jak to máte s alkoholem, můžete si někdy dát?

Mám tu výhodu, že mi pivo nechutná, tvrdý alkohol nepiju, protože nemám rád, když v podnapilém stavu nejsem schopný racionálně uvažovat. Takže jediný alkohol, který si občas dám, je jednou za čas sklenička vína s přítelkyní.

Vždycky mě zajímalo, když kulturisté mluví o „odvodňování“, „cukrování“ apod., když se chystají na závody. Co to přesně znamená? Nebo lépe řečeno, co musíte udělat před závody pro to, aby vše ideálně vyšlo?

Kdybych to začal podrobně popisovat, asi by to nikomu moc neřeklo. Ale zkusím ten režim trochu přiblížit ve zkratce.  Většinou předsoutěžní příprava trvá 3-4 měsíce, které znamenají, že pomocí předsoutěžní diety, tréninků a aerobních aktivit se snaží kulturista spálit ideálně všechen podkožní tuk a zachovat co nejvíce svaloviny. Pak nastává poslední týden, kde právě probíhá to „cukrování“ a „odvnodňování“… Řekněme, že většina soutěží je v sobotu. Takže v pondělí, úterý a středu je potřeba vyprázdnit glykogenové zásoby, což v praxi znamená tyto 3 dny intenzivně trénovat, ale nepřijímat téměř žádné sacharidy. Tyto 3 dny jdou většinou na kulturistovi poznat tak, že nemá energii, téměř nemluví a je rád, že je rád. Pak nastane druhá fáze, která je ve čtvrtek a pátek. V tyto dny je potřeba doplnit glykogenové zásoby a doslova naplnit svaly sacharidy. Nastane tzv. sacharidová superkompenzace, jinými slovy je organismus schopný po tom vyčerpání krátkodobě uložit více glykogenu, než je běžné. Poté je potřeba ještě z podkoží dostat vodu, protože svaly už v ideálním případě nezakrývá žádný tuk, ale stále se tam nachází tenká vrstva vody. Ta se pomocí určité manipulace s minerály sodíkem a draslíkem a omezení pitného režimu odstraní  z těla a poslední zbytky se nasměřují opět do svalů, aby už nic nezakrývalo strukturu svalů. Jde to říct i tak, že ve čtvrtek a pátek se postupně omezuje příjem vody.

Kdo Vás nejvíc podporuje?

Velkou podporu mám u všech lidí ve svém okolí. Každý už ví, jaké jsou mé životní priority a mám kolem sebe lidí, kteří mně fandí. Mezi největší podporu vždy pařila rodina, táta, máma, bratr, babička s dědou… Stejně tak mě moc podporuje moje úžasná přítelkyně, a vůbec všichni přátelé i spolupracovníci. Komu musím ale obzvlášť poděkovat, je firma AMIX Nutrition, která mi poskytuje perfektní podporu.

Letí holky na svaly, myslíte si, že to máte v tomto ohledu snazší?

S tímto mám opačné zkušenosti, holkám se to nelíbí a říkají, že je to přehnané. Přece jen nevypadám jak Justin Bieber s perfektně vypracovanými svaly 🙂

Je něco, co byste kulturistice neobětoval, přes co už by nejel vlak? A dokážete si představit, že by například Vaše přítelkyně přišla s tím, že si přeje, abyste přestal a vybral si mezi ní a sportem?

Kulturistice jsem obětoval víceméně celý život, ale neobětoval bych kvůli tomu své zdraví. Moje přítelkyně ví, že kdyby za mnou s touto otázkou přišla, tak bych zůstal u sportu. Pokud by mě nebrala takového jaký jsem, tedy sportovec, tak by pro mě nebyla ta pravá.

Za pár dní se koná Arnold Classic, jak jste na tom s přípravou a jak vidíte své šance?

Letos jsem se rozhodl nezúčastnit Arnold Classic, je to spousta peněz za cestování, když vezmu v úvahu, že letos se v Praze koná podobně prestižní soutěž a to Olympia Amateur, na kterou se připravuji. Měsíc před tím, tedy v květnu v Žiline je navíc ještě soutěž Mozolani Classic, perfektní soutěž s velmi vysokou úrovní. Předchozích ročníků jsem se zúčastnil jako host a vždy jsem si říkal, že by bylo skvělé stát na pódiu před českými i slovenskými fanoušky. Své šance vidím dobře, navíc jsem teď změnil trenéra, kterým je slovenský profesionální kulturista Marián Čambal a mám z toho velmi dobrý pocit a věřím si.

Martin Chalupa