Canisterapie je české pojmenování pro psem asistovanou léčbu. Ta má velmi dlouhou historii. Její rozvoj v Česku začal po roce 1989. Přínos canisterapie od té doby využívají nejen nemocnice, domovy seniorů, ale i soukromé osoby.
V České republice se začala canisterapie ve větší míře využívat až po roce 1989. K průlomu v novodobé canisterapii došlo ale už v 70. letech minulého století. ,,Americký dětský psychiatr Boris Levinson zcela náhodně zaznamenal, že přítomnost psa u práce s emocionálně narušenými dětmi funguje jako sociální katalyzátor. Zvíře napomůže vytvoření pozitivního vztahu dítěte k terapeutovi a potažmo pak k ostatním lidem. Boris Levinson tak otevřel dveře k dalším výzkumům na poli interakce člověk-zvíře. Nepočítal s hormonální odezvou, která je předmětem výzkumu vlivu canisterapie na lidské zdraví v následujících letech,” vysvětlila historické souvislosti Jana Stodůlková, která se ve své zlínské Ordinaci Integrované Medicíny (ORIEM) věnuje akupunktuře, homeopatii a canisterapii.
Blízký kontakt se psem pomáhá lidem jak s psychickými problémy, tak lidem s problémy na tělesné úrovni. „Canisterapie je absolutně sdílený moment kontaktu člověka se psem – human-dog bond. Při canisterapii se v mozku odehrávají neurofyziologické procesy. Tato metoda působení na člověka má proto dopad nejen na jeho mentální zdraví, vzájemný kontakt člověka se speciálně cvičeným a vedeným psem má vliv také na uzdravovací procesy na fyzické úrovni,“ vysvětlila Jana Stodůlková.
Terapie pomáhá například s rozvojem jemné i hrubé motoriky, při koncentraci, rozvíjí sociální cítění, upokojuje. Krátkodobý kontakt se psem pod vedením zkušeného psovoda dokáže člověka uvést do stavu absolutního klidu. Skvěle působí na hyperaktivní děti a dokonce i na děti, které mají ze psů strach. „Nedávno jsem byla požádána o pomoc v rámci zbavení se panické fobie ze psů u malého děvčátka. Canisterapeutický pes přece jen splňuje předpoklady pro to, aby nedošlo k nežádoucí konfrontaci – strach ze psa plus pes samotný. Pes zvyklý na práci s nemocnými lidmi je vysoce empatický a je v určitých ohledech submisivní. Děvčátko sledovalo jeho intenzivní pozitivní interakci s člověkem. A napodobovalo chování člověka v kontaktu se psem v reálné, nehrané a neupravené situaci. Po pouhé hodině si hladilo pejska po břiše a do auta mi jej samo odvedlo na vodítku. Pro mne i pro maminku dítěte bylo až neuvěřitelné sledovat tu náhlou proměnu,“ popsala Jana Stodůlková.
Pes na rozdíl od jiných pozitivních impulsů (obraz, hudba, kniha) zaměstná najednou více smyslů. Pes vydává specifickou vůni, zvuky, pravidelně oddechuje, při vzájemných dotecích zahřeje. To vše dohromady má velký uklidňující efekt. „V podstatě existují dva způsoby využití zvířat – psů ve zdravotnických a sociálních zařízeních. Jsou to aktivity za přítomnosti psa a terapie za asistence psa. Obojí je interakce. Činnosti mohou být velmi spontánní, může se jednat o pouhou návštěvu pacienta u lůžka. Při terapii je pes součástí léčebného procesu. Třeba v rehabilitaci nebo v logopedii. Je-li pacient po mozkové příhodě a má potíže s jemnou motorikou, může se pokoušet psovi zapínat obojek, vázat šátek, může jej česat, prohrabávat se jeho srstí, hladit jej. Pokud při cévní mozkové příhodě došlo k postižení řečového centra a pacient trpí takzvanou fatickou poruchou, i jen snaha o vyslovení psího jména v doprovodu pozitivní emoce z příjemného kontaktu je motivační a startující pro odstraňování následků nemoci a pro uzdravování,“ doplnila lékařka Jana Stodůlková, jejíž společnicí bývá ve zdravotnických zařízeních fenka křížence huskyho s corgim s canisterapeutickou certifikací „zdravotníka“.
Za vším stojí hormon lásky – oxytocin. „Dotýkám-li se psa a je-li mi to příjemné, vzbuzuje to u mne emoce. Emoce měřit neumíme, to je nemožné, ale při emoci dochází k měřitelným změnám v hladině určitých hormonů a přenašečů informací mezi nervovými buňkami. Po kontaktu se psem se hladina oxytocinu v krvi výrazně zvyšuje. Oxytocin má na svědomí řadu zdravotních benefitů. Od snižování krevního tlaku, útlumu bolesti až po lepší spánek. Díky němu se v těle odehrává celá řada blahodárných změn. Canisterapie touto cestou přináší jeden z nelékových způsobů, jak se cítit dobře. Čím jsou canisterapeutické návštěvy častější, tím více se upevňuje vylučování oxytocinu a nálada a zdravotní stav pacienta se mohou zlepšovat. Tak je možné si canisterapii představit za rámcem její oficiální definice,“ popsala Jana Stodůlková.
Canisterapeutický tým tvoří psovod a pes, kteří absolvovali canisterapeutické zkoušky, a tím získali oprávnění pracovat jako zdravotníci. Stejně jako služební nebo asistenční psi musí i canisterapeutický pes projít výcvikem na absolutní poslušnost. „Psovodem se může stát kdokoliv, kdo splní podmínky organizace, která uděluje certifikát – ten je pro výkon canisterapie nezbytný, a jehož pes splní kritéria výběru ve formě zkoušek. Certifikát se obnovuje každý druhý rok,“ uvedla Jana Stodůlková.
Při canisterapii je nutné dohlížet na pacienta i na psa. „Je to okamžik etické výzvy. Nedovolím polohování přikládáním částí těla člověka na psa. Omezuje to osobní prostor psa. Pes není nástroj, pes je prostředník. Jestliže psovi není situace příjemná, dává to najevo takzvanými konejšivými signály, třeba zíváním. Vždy mu dám možnost z takové situace odejít. Sám se pak spontánně vrací. To je moje praxe. Jen člověk, který si to přeje, je vystaven kontaktu se psem. Je moc pěkné, že je to 95 procent dotázaných. Při těsném kontaktu dohlížím na pacientův prostor a v pravou chvíli kontakt ukončím,“ uzavřela Jana Stodůlková.