Velký souboj rychlosti mládí proti zkušenosti veteránů vyhrál po nervy drásajícím finiši v Indianapolisu 46letý Brazilec Helio Castroneves. Jednalo se o čtvrtý triumf pilota malého týmu Meyer-Shank Racing na famózním Brickyardu.
Ročník 2021 „největšího závodu světa“ jak oněm 200 okruhům po 2,5mílovém speedwayi západně od metropole Indianapolis pořadatelé říkají, stál především ve znamení očekávané „změny stráží“. Na špičku IndyCarů se totiž pořád výrazněji tlačí nová jména, což bylo dobře znát již na sestavě první startovní řady. Se zkušeným novozélandským polemanem Scottem Dixonem (Ganassi) si ji totiž dělili mladíci Colton Herta (Andretti) z USA a Rinus Veekay (Carpenter) z Nizozemí. A v tomto smyslu promíchala kvalifikace i zbytek pole. Otázkou tedy bylo, zda se ještě jednou prosadí jeden z mazáků rázu Tonyho Kanaana, Ryana Huntera-Reaye, Takumi Satoa, Juana-Pabla Montoyi, Josefa Newgardena, Marca Andrettiho, Helia Castronevese, Simona Pagenauda a Willa Powera, nebo zda se zde bude radovat jedna z dalších početných „svěžích tváří“ zastoupených i několika jezdci, které dobře známe například z evropské scény formule 1 a 2: Marcus Ericsson, Alexander Rossi (který zde již jednou vyhrál), Patricio O´Ward, Pietro Fittipaldi, Scott McLaughlin, Felix Rosenqvist, Conor Daly, Santino Ferrucci, či Max Chilton.
Ve státě Indiana již v relativně velkém měřítku odbourali politické restrikce minulých 15 smutných měsíců a tak směl pořadatel připustit na tribuny své ohromné „staré cihelny – Brickyardu“ kolem 130.000 diváků (bez náhubků, of course). Také všechny tradiční prvky před startem (a na tradici v USA kladou velký důraz), jako prezentace startovní vlajky a Borg Warner Trophy, prezentace pilotů, prezentace osobností, modlitba za padlé válek, defilé armádních sborů, zpívané hymny, přelet US Air Force, vypuštění tisíců barevných balonků a klasický povel k nastartování motorů, vyřknutý majitelem oválu Rogerem Penskem, mohly být celebrovány jako „za starých dobrých časů“. V tomto ohledu skutečně nesahá žádná Grand Prix F1 (s výjimkou Monaka) Indianapolisu ani po kotníky…
V 11:00h místního času ale nastal okamžik, kdy show musela stranou. Teď již platily jen rychlost, spolehlivost a jistá dávka štěstí. Poleman Dixon se na špičce ohřál po startu jen krátce, než ho na prvním místě vystřídal 19letý Herta a brzy poté 20letý Veekay (Rinus van Kalmthout), který tu ještě před dvěma lety startoval jen v juniorské třídě IndyLights. Indy 500 ale není o tom, být první po pěti kolech – zde jde o to, mít pokud možno nejlepší výchozí pozici po třech hodinách honičky, tedy těsně před cílem.
O první nehodu závodu se postaral nezkušený Brit Stefan Wilson (bratr zesnulého jezdce F1 Justina), když při první zastávce v boxech dupl na brzdy tak brutálně, že se jeho Andretti-Dallara otočila do zdi. Závod ztratili v boxech hned na to i Dixon a Rossi. Odumřel jim motor a dlouho se nenechal nastartovat.
Když pomineme skutečnost, že se vozy po Brickyardu pohybují rychlostí těsně pod 400km/h, tak jeho sportovní průběh dlouho pozbýval výrazného vzrušení. Staral se o něj především syn pilota F1 Dereka, Conor Daly, když startujíc jen z 19. pozice po 51 kolech převzal vedení. Jinak se pořadí měnilo vlastně jen vlivem taktiky zastávek v boxech. Pole se ovšem ještě drželo „pohromadě jako perličky na šňůře“ a po polovině závodu platil stav Daly-Veekay-O´Ward. „Mladá fronta“ se tedy zatím dokázala prosadit…
Také do druhé poloviny závodu ovšem nastoupilo téměř celé pole de facto v těsném semknutí, což spíše připomínalo podnik NASCAR, než honičku monopostů. Změn pořadí na trati nyní k zábavě publika přibývalo a okusit, jak chutná vedení v Indianapolisu, směli i mladí Patricio O´Ward a Alex Palou z Mexika a mladý Španělska.
Po předposledních zastávkách v boxech, tedy zhruba po třech čtvrtinách závodu, měli v rukou nejlepší karty Palou, zkušený Catroneves, O´Ward, Hunter-Reay, Veekay a Herta. Otázkou nyní bylo, kdo z této pevně sevřené skupiny nejlépe hospodařil s palivem a životností pneumatik a který z týmů zvolil nejvýhodnější frekvence zastávek? Zatímco Veekay s Dalym draze platili za vysoké úvodní tempo, vedl ostatní do posledních deseti kol Palou před Castronevesem a O´Wardem. Obřími kroky je ale doháněl jezdec, který se doposud držel v ústranní: vítěz z roku 2019, Simon Pagenaud na jeho žluté Penske-Dallaře. Dva junioři proti dvoum bývalým vítězům – jaké to velké vyvrcholení…
Sedm kol před koncem se na špičce usadil Castroneves, o dvě kola před koncem ho Palou ovšem předjel nazpět. Mladý Barceloňan zahájil největší sprint svého života, Castronevese, jedoucího v Indy již po jednadvacáté, ale nesetřásl ze závětří. V předposledním kole převzal 46letý Brazilec první místo a dojel si pro čtvrtý triumf na Brickyardu. Po dlouhých a úspěšných dekádách strávených v týmu Rogera Penskeho slavil tentokrát s maličkým týmem Mika Shanka a Jima Meyera – a „Spiderman“ Castro Neves slavil jak se patří tím, že vylezl vysoko na záchytný plot rovinky, ze kterého zdravil nadšené tisíce fandů. Pro jednou se tedy ještě prosadila zkušenost…
Výsledek 105. ročíku 500 mil v Indianapolisu 2021:
1. Helio Castroneves, Meyer-Shank
2. Alex Palou, Ganassi
3. Simon Pagenaud, Penske
4. Patricio O´Ward, McLaren
5. Ed Carpenter, Carpenter
6. Santino Ferrucci, Rahal
7. Sage Karam, Dreyer Reinbold
8. Rinus Veekay, Carpenter
9. Juan Pablo Montoya, McLaren
10. Tony Kanaan, Ganassi
Text a foto: Roman Klemm
