Ve Švandově divadle chystají další klasiku v moderní úpravě. Rok a půl od uvedení Shakespearova Hamleta v režii Daniela Špinara tu završí sezónu Molièrův Misantrop. Veršovanou komedii o lásce, pohrdání a přizpůsobivosti nastudoval pro smíchovskou scénu talentovaný slovenský režisér Lukáš Brutovský. Zvučný titul světového dramatu se tak u Švandů opět objeví nejen ve výborném obsazení, ale i v razantní a překvapivě současné interpretaci. Premiéra bude 30. května ve Velkém sále Švandova divadla.
Jako Alcesta, člena společenské smetánky, který však zuřivě pohrdá její přetvářkou a konvencemi, uvidíme stálici smíchovského souboru Filipa Čapku. Do role krásné, bystré, muži obletované, ale i svéhlavé a pletichářské Celimeny obsadil režisér Brutovský hostující Evu Josefíkovou – vycházející herecká hvězda na sebe upozornila například nominací na Českého lva za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli ve filmu Fair Play. Alcestova přítele a přemýšlivého rádce Filinta hraje David Punčochář. Silné herecké obsazení doplňuje dále Martina Krátká (Elianta, sestřenka Celimeny), Bohdana Pavlíková (Arsinoe, přítelkyně Celimeny), trojici Celimeniných přátel a obdivovatelů ztvární Marek Pospíchal (Oront), Tomáš Červinek (Akast) a Michal Sedláček (Klitandr), jejího sluhu hraje Jiří Weiner (Bask).
Současný příběh
Téměř 350 let starou hru o idealistovi, který se ostře, okázale a občas i dost nepříjemně vymezuje vůči společenskému pokrytectví, pojal režisér Lukáš Brutovský jako ryze současný příběh. Spolu s Mirem Dachem, spoluautorem úpravy Molièrova textu, původní text oprostil od zakotvení na královském dvoře. Zachoval však všechna zásadní témata, motivy a také veršovanou strukturu hry, kterou Molière napsal ve zvučně tepajícím alexandrínu. Do popředí postavil režisér ústřední pár, z něhož se v inscenaci Švandova divadla stává rovnocenná dvojice: Alcest a Celimena se ve svých názorech i na jevišti sice spíše míjejí, než potkávají, je však zjevné, že oba hledají totéž – pravou lásku, skutečnou životní náplň i možnost, jak v jejich komplikovaném světě vůbec přežít. Jak upozorňuje dramaturgyně Martina Kinská, zakotvení hry v současnosti nahrává rovněž použití překladu Vladimíra Mikeše, uznávaného překladatele dalších Molièrových her či Božské komedie Dante Alighieriho. Mikešův překlad Misantropa se místy přibližuje hovorové češtině, přitom důsledně pracuje s jemnými významy slov.
Hrdina proti všem
„S Alcestovými zásadami a nároky na ostatní se můžeme ztotožnit, ale těžko nám bude sympatický způsob, jakým je uplatňuje. Můžeme jim rozumět, ale nad jeho neschopností je prosadit – například ve vztahu k Celimeně – se můžeme jen pousmát,“ říká slovenský divadelník Lukáš Brutovský, jehož inscenace Maryša v brněnském HaDivadle byla v anketě Divadelních novin vyhlášena jako nejlepší inscenace roku 2014. Na Molièrově textu Brutovského zaujalo mimo jiné i brilantní vylíčení složitého vztahu muže a ženy, který se ve světě „high society“ hroutí pod tlakem intrik a vyčerpávající soutěže o dokonalou image. „Někdy jen těžko najdeme hranici mezi Alcestovým upřímným rozčarováním nad stavem společnosti a jeho rolí, kterou musí hrát před ostatními stůj co stůj až do konce“, upozorňuje režisér na zajímavý moment, kdy se i Alcest coby nejpřísnější strážce pravdy a upřímnosti zamotává do osidel cizích očekávání a vlastních póz. „Na druhé straně jsou zajímaví i ti, vůči nimž se Alcest vymezuje – výhody, které hraním svých rolí získávají ostatní postavy, totiž také nejsou zadarmo, a jejich úsilí zůstat za každou cenu cool může být dost únavné,“ naráží Lukáš Brutovský na okruh přátel kolem marnivé Celimeny. Právě ona totiž na rozdíl od Alcesta dělá vše proto, aby zůstala v záři společenského obdivu a zájmu…
K zlosti ta myšlenka, že pořád něco hrajem!
„Celimeně rozumím v její touze po společnosti, potřebě bavit ostatní a být jimi bavena. Užívá si zájem o svou osobu, komu by to nebylo příjemné? Zároveň ale v určité přízni zachází dál, než bych šla já,“ prozradila Eva Josefíková, která poukazuje na výmluvnou Celimeninu repliku: „K zlosti ta myšlenka, že pořád něco hrajem! Právě tohle máme s postavami z Misantropa společné všichni, ať už dobrovolně nebo kvůli vnějším tlakům,“ míní herečka, pro niž je Misantrop jednou z nejdůležitějších divadelních zkušeností. Přesto vedle intenzívního zkoušení stihla zároveň dopsat diplomovou práci na DAMU a natočila také vánoční pohádku pro Českou televizi. Také pro ostřílenějšího Filipa Čapku byl Misantrop výzvou: a nejen proto, že rozsáhlý text ve verších klade na herce i vysoké technické nároky. „Záměrem našeho pojetí je zobrazit vykloubenost společnosti. Každý říká něco jiného, než si myslí. Jedna skupinka pomlouvá druhou skupinku a potom jeden člověk přejde jinam – a pomlouvá zase ty ostatní. Tohle dneska funguje bezvýhradně, a nejen v politice… I scéna a kostýmy tomu odpovídají, a já říkám, že je to představení punkové,“ uvádí Filip Čapka, který se veřejnosti pravidelně připomíná i jako Sváťa Pech ze seriálu Cesty domů nebo jako průvodce kutilským pořadem Polopatě. Scénu vytvořil Jozef Ciller, který spolupracoval např. už na Misantropovi uvedeném v ND Praha v roce 1986. Renomovaný scénograf tentokrát zvolil jako základní prvek řešení poloprůhledné paravány popsané úryvky z textu hry. Výsledkem je magický prostor, v němž se lze skrývat, tajně naslouchat a špehovat, ale i bloudit a zahlédnout vlastní, někdy dost nepěkně zdeformovaný obraz…. Noblesní, unisexově pojaté kostýmy, které odrážejí zároveň uniformní názory a vkus jejich nositelů, navrhla Zuzana Hudáková.
Komedie s hořkým jádrem
Misantrop patří mezi nejznámější a nejvýznamnější Molièrova díla a těší se stále zájmu domácích i světových režisérů. Komedii s hořkým jádrem napsal Molière v roce 1666, když mu král Ludvík XIV. uvádění předchozích dvou her zmařil: Tartuffe byl zakázán a Dona Juana nakonec Molière stáhl z repertoáru raději sám. V Misantropovi popsal autor své vlastní dilema, které je platné dodnes: zda dál zůstat u dvora v Paříži, místě plném únavných intrik a přetvářky, ovšem se slušnou gáží a po boku milované ženy, anebo zda by bylo lepší všechnu světskou slávu opustit, vymanit se z vlivu vrtkavé přízně svého královského „šéfa“ a odejít do ústraní…Výsledkem Molièrových úvah je text, jenž patří dodnes ke skvostům světové dramatiky. Hlavní postava, Alcest, patří k vysoké společnosti královského dvora, kde se mu nežije zle. Naráží ale na pokrytectví, neupřímnost, závist a nevěry, což ho doslova dusí… Kategoricky odsuzuje všechny – jen ne sebe. A protože neumí odpouštět a jeho nesnášenlivost se stupňuje, ostatní se od něj začnou odvracet…„Misantropem navazujeme na Hamleta, kterého u nás v roce 2013 zdařile inscenoval Daniel Špinar, a zároveň jím pokračujeme v dramaturgické linii nesoucí název Příběh muže/Příběh světa,“ dodává umělecký šéf Švandova divadla Dodo Gombár. V příští sezóně na ni smíchovská scéna chce navázat hrou Baal, divadelní prvotinu Bertolta Brechta, a posléze i Shakespearovým Králem Learem.
