Za osm sezón vytvořil Hugh Laurie jednu z nejpozoruhodnějších postav v historii televizního dramatu. Herec sám dlouhá letá bojoval s depresemi a ztvárnil Dr. Gregoryho House jako svého ideálního filmového dvojníka. Jen málokdy televizní publikum přitahovala osoba tak protivná jako Dr. House, nemocniční diagnostik, který nikdy nedokázal najít lék na svoji vlastní nespokojenost.

Jaké jsou vaše pocity, když víte, že Dr. Gregory House už je minulostí?

Takhle to neříkejte! Zní to trochu morbidně. (Usměje se) Nejsem si jistý, jaké jsou moje pocity. Obecně se o mně dá říci, že si svými pocity nejsem jistý, ale právě teď je v mém životě nejen mezera, kterou musím zaplnit. Možná mě najme nějaký klub, abych v něm měsíc ťukal do piana! Úplně se vidím, jak hraju v zakouřeném sklepním bluesovém baru.

Když jste natáčel prvních pár epizod, bylo to emotivní loučení?

Ten den, kdy Omar Epps (Dr. Eric Foreman) odešel z natáčení, jsem byl dost rozhozený. Když jsem poprvé přiletěl do Los Angeles na casting na tu roli, byl se mnou. Takže to pro mě byl smutný okamžik. Robert Sean Leonard (Dr. James Wilson) byl se mnou poslední natáčecí den až do úplně poslední scény, a když pak bylo po všem, rychle se vypařil. Neměl zájem být u nějakého emotivního loučení, a já to chápu. Říci sbohem osmi rokům není snadné.

S hereckým kolegou Robertem Seanem Leonardem jste se za ta léta velice spřátelili. Jak důležité pro Vás to přátelství je?

Robert mi pomohl najít v životě lepší rovnováhu. Tolikrát jsme si spolu za ta léta skvěle popovídali a on mi nabídl lepší pohled úplně na všechno, protože je hrozně racionální a pragmatický člověk. Taky jsem začal chodit k psychiatrovi, protože jsem nebyl dalek toho, aby mě to všechno pohltilo.

Když skončíte s takovým seriálem, v němž se postava, kterou hrajete, natolik ztotožňuje s Vámi samotným, máte z toho pocit, že Vaše alter ego zemřelo?

Ale prosím vás, vždyť nikdo vlastně nezemřel! (Laurie předstírá, že je pobouřený) Když jsme točili poslední scény Dr. House, neviděl jsem, že by z mé postavy unikala moje duše. House jsem miloval. Byla to fantastická, báječná a zábavná postava, kterou jsem mohl hrát. Hluboce mne přitahovalo jeho pohrdání sebou samotným a to, jak byl nešťastný. Byl utrápený a měl problémy najít smysl světa. Právě toto dlouhé hledání vedlo k věčné nespokojenosti. Lidé, kteří svůj smysl už našli, jsou šťastní a nepotřebují naši pomoc.

Když uvážíme Vaše problémy při hledání štěstí, bylo hraní Dr. House zdrojem určité úlevy nebo osvobození?

Nikdy bych si nepřipustil obrovské štěstí, ale House mi umožnil uniknout svým frustracím a to skrze něj. Byla to výtečná terapie. Ta role byla obrovský dar, i když mi nějakou dobu trvalo, než jsem byl schopen být v seriálu v pohodě. Při natáčení jsem byl otravný. Já JSEM otravný. Nakonec jsem se uklidnil a přestal se o všechno strachovat, díky tomu pak byla práce podstatně příjemnější.

House byl se svým utrpením smířený. Jste takový i vy?

Podstatně méně, než mezi dvacítkou a třicítkou. Postupně jsem přestal být tak temný a začalo mě stále více přitahovat světlo. Když jsem ve společnosti jiných lidí, nechci působit nepříjemně; uvědomuju si, jak to ostatní může ovlivnit. Také jsem se snažil bránit se Houseovým nejhorším sklonům, protože pomyšlení na to, že bych mohl přijmout jeho zoufalství a aroganci, mě děsilo. Do určité míry se mi podařilo vyhnout se temnotě a tak cítím určitou úlevu a mám pocit vítězství, že jsem se vlastně dostal na tuhle úroveň zoufalství. Hlavně mě těší, že moje děti tuhle stránku nevnímají. Podívají se na svého otce a řeknou: „Jé radši bychom si v životě měli užít trochu legrace a neměli bychom být v takovém srabu, jako je on!“ Jsem moc pyšný na to, že moje děti jsou úžasné.

Kritika Vás hodně chválí. Máte z toho radost?

Já přirozeně tíhnu k tomu, abych sám sobě nedovolil být se sebou spokojený, byť si čas od času dopřeju nějaký ten lehký úsměv, třeba když jedu na motorce a jen tak hledím do dálky. U nás doma byla pokora považována za obrovskou ctnost. Jakákoliv známka sebeuspokojení nebyla tolerovaná. Radost nebo pýcha se trestala smrtí. (usměje se)

Vaším novým filmem je snímek The Oranges, kde hrajete tátu od rodiny z předměstí New Jersey, který se zaplete s dcerou svých sousedů (Leighton Meesterová). Z jakého důvodu jste si po Dr. Houseovi tuto roli vybral?

Ta postava, kterou hraji, David, je v životě tak trochu ztracený. Jeho kariéra v marketingu pro něj nic neznamená a on v životě hledá nějaké dobrodružství, jež by ho vytrhlo z té monotónnosti, kterou vidí ve své roli otce a manžela. Tento film se nesnaží shodit manželský stav nebo rodinný život. Ve skutečnosti se pokouší nabídnout lidem útěchu, že i když se v rodině a manželství mohou věcí kazit, není to ta pohroma, které se každý bojí. Pohodlný život na předměstí není ráj na zemi. Pokud se někdo z toho ráje zatoulá pryč, právě jako ta postava, kterou hraji, neznamená ta, že je zlý nebo že by se něco skutečně hroutilo. Život je jako řeka, neustále plyne. I vztahy jsou jako řeka. Tento film se snaží předestřít situaci, v níž lidé zjistí, že jejich životy neskončí v kotrmelcích a chaosu jen kvůli vztahu s mladší ženskou, která bydlím v domě vedle nich. Nikdo neumře. Lidé mohou najít lásku a štěstí a cestu k osobnímu růstu v nejrůznějších věcech a v nejrůznějších vztazích a spojitostech. Všechno se spraví. Lidé přežijí a najdou to svoje štěstí. Štěstí přichází jen tehdy, když ho nehledáte. Je to ta nejkluzčí kostka mýdla. A čím více po ní chňapete, tím měně se vám ji daří chytit.

Obtěžuje Vás někdy, když si v nějakém časopise přečtete článek, který spekuluje o vašem boji s depresemi?

Vadilo by mi to, kdyby mě veřejnost viděla jako někoho, kdo si na život stěžuje, a přitom bych byl evidentně obdařen obrovskou porcí štěstí! Snažím se s těmi temnými náladami vypořádat, jak nejlépe dovedu. A to téma mi nedělá nějakou velkou radost. Ale možná to pomůže někomu jinému, kdo trpí něčím podobným. Není to věc, za kterou by se člověk měl stydět. Také si uvědomuji, že si nemám na co stěžovat. A tak si pořád říkám: „Ach jo, pro Kristovy rány, Hughu. Dej se dohromady.“

House se těšil vskutku všeobecné oblibě. Proč lidé mají ten seriál o vaši postavu tak rádi?

Chytří lidé, kteří toho hodně vědí, poskytují jakousi základní útěchu. House považuji za hluboce morální postavu. Nesoudí. Pokud pomineme tu jeho pověstnou vznětlivost a špatnou náladu, pak okamžiky, kdy se od něj někdo dočkal zavržení, byste napočítali na prstech jedné ruky. House byl možná občas hodně, opravdu hodně nepříjemný, ale byl schopen mimořádně vášně, byl opravdu bystrý, a já jsem ho navíc obdivoval pro jeho brilantní shazovaní sebe samotného. V tom je určitá ušlechtilost. Také si myslím, že publikum vidělo, že i když byl k ostatním opravdu tvrdý, sám k sobě byl ještě tvrdší. Žijeme ve světě, v němž lidé mají strach se ukázat v pravém světle, takoví, jací skutečně jsou. Ale House rozuměl lžím, a taky důvodu, proč jste lhali. V tom je schopnost odpouštět,

Cítíte úlevu, že jste přestal točit Dr. House a posunul jste se dál?

Skoro každý den natáčení Dr. House končil nějakou frustrací a šlo pouze a jenom o moje vlastní činy. Chtěl jsem něčeho nějakým zvláštním způsobem dosáhnout, a pokud se mi nepodařilo, mlátil jsem do volantu a dumal nad tím, proč se mi to nepodařilo dobře. Ted‘ když se věnuji hudbě, přinejmenším slyším, jak se díky cvičení zlepšují. A navíc také hraji před lidmi. Ačkoliv moje schopnosti nejsou tam, kde bych chtěl, aby byly – tím, že pořad přehráváte ty samé písničky, neustále dokola něco cvičíte, tak skutečně sami slyšíte, jak se zlepšujete. A prožívat tyhle chvíle… To je obrovská úleva.

Chcete tedy, aby teď hudba byla vašim životním posláním?

Pokud osm let hrajete jednu postavu, je fajn mít možnost dělat něco úplné jiného. Jsem velmi šťastný, že jsem vypadl z toho kolotoče s názvem Dr. House a dopadl do té nejměkčí a nejvyšší matrace, jakou jsem vůbec mohl najít – do hudby! Strávil jsem čtyři měsíce na turné se svou kapelou, odehráli jsme víc než 60 koncertů – a byl to jeden z nejzábavnějších zážitků v mém životě. Sice mám pořád ještě chuť tu a tam hrát ve filmech a vybírat si dobré role, ale jsem rád v jednom kole a hudba je něco, do čeho se mohu vrhnout a nikdy nemít pocit vyčerpání. Nepředstírám, že jsem Mozart, ale umím trochu hrát na klavír a taky zpívat, navíc se snažím být zábavný. Celý život jsem umělec a hudba je úžasná věc, do níž můžete promítnout všechny svoje zoufalé potřeby, být publikem nějakým způsobem obdivován o doceňován.