Denně si podle Českého statistického úřadu vezmou život čtyři lidé. Po většině z nich zbydou blízcí, kteří stojí před jedním z nejnáročnějších úkolů v životě – pochopit či alespoň akceptovat sebevraždu blízkého člověka a smířit se se ztrátou. Smrtí vlastním přičiněním pravidelně přibývá během jarních měsíců. Vrcholem je březen.
Vyšší počet dokonaných sebevražd zaznamenávají statistiky pravidelně na jaře. Po měsíci březnu následuje v četnosti sebevražd duben, květen i červen. Přesné vysvětlení, proč si lidé v tomto období sáhnou na život, nikdo nezná. Nejčastěji se však odborníci shodují na tom, že vliv může mít víra v lepší náladu během jara, na nějž se většina lidí pravidelně těší.
„V naději, že přijde lepší období, dokážou lidé se svými potížemi žít dál. Ale ve chvíli, kdy se setkají s tím, že změna počasí jim stejně nedělá lépe, či naopak jejich trápení ještě prohlubuje, rozhodnou se život si vzít. V takové situaci už nevidí jiné východisko,“ vysvětluje Mgr. Tereza Berková, terapeutka neziskové organizace Poradny Vigvam, kde pomáhají rodinám i jednotlivcům vyrovnávat se se smrtí..
Jaro může deprese prohloubit
Jarní měsíce mnohým lidem přinášejí více důvodů pro úsměv na tváři a příležitost znovu nabrat sílu. Vliv má více slunečního záření, vyšší teploty a širší paleta možností, jak trávit volný čas, převážně venku a aktivně. Pro lidi se silnými depresemi a sebevražednými myšlenkami, ale může být příchod jara poslední kapkou. „Bývá pro ně těžké sledovat ostatní, jak jsou šťastní, užívají si, baví se a čerpají energii. Kontrast mezi očekáváným a reálným prožíváním může být být pro některé lidi neúnosný,“ uvádí terapeutka Tereza Berková.
Po sebevraždě přicházejí výčitky
Zatímco ten, kdo spáchal sebevraždu, se ze svého pohledu konečně dočkal vytouženého klidu, jeho rodina a přátelé se ocitají v nepředstavitelně náročné situaci. Mnoho z nich netušilo, že by jejich blízký o sebevraždě vůbec uvažoval, natož ji dokončil. Období zpracovávání této bolestné zprávy probíhá rozdílně dlouho a v nejrozličnějších podobách. U většiny lidí však nakonec dojde na výčitky.
„Člověk má do jisté míry tendenci se obviňovat i ze smrti blízkého, který zemřel v důsledku nemoci či nehody, takže zbavit se výčitek ze sebevraždy blízkého je spíše zbožné přání. Prostě potřebujeme pochopit, co se to stalo a hledáme odpovědi, nejčastěji na otázky proč. Jenže po čase musíme přijmout a prožít fakt, že na tuto otázku pravděpodobně nenajdeme odpověď. Časem si ale začneme klást i jiné otázky, na které již odpovědi přijdou, a my se budeme moci se smrtí lépe vyrovnat,“ říká ředitelka a terapeutka neziskové organizace Poradny Vigvam Mgr. Sylvie Stretti.
Jak najít pochopení
Mnoho pozůstalých po sebevrazích tráví spoustu času nad snahou pochopit, proč jejich blízký tento čin spáchal. Obecně odborníci doporučují na sebevraždu nahlížet tak, že se daný člověk rozhodoval v kontextu života a smrti a žít mu přišlo bolestnější a těžší, než zemřít.
„Člověk se nachází v takovém pomyslném tunelu, kdy nevidí nic jiného než úlevu, kterou mu smrt přinese. Zároveň ho to nijak neomlouvá z důsledků pro ostatní. Protože právě oni zažívají onu bezmoc, mají spoustu otázek a nemá na ně kdo odpovědět. Proces přijetí sebevraždy blízkého je běh na dlouhou trať. Během této doby může pozůstalý nalézt i jistou formu pochopení, že se jednalo o svobodné rozhodnutí druhého, ale to nezmenšuje jeho otázky, emoce a také právo s tímto způsobem řešení nesouhlasit,“ vysvětluje Stretti.
Jak do toho znovu nespadnout
Akcentovat sebevraždu blízkého si žádá mnoho času, sil a snahy. Mnohdy se lidé nemohou pohnout z místa, jelikož jim ubližuje i stereotypní náhled společnosti na sebevrahy. Lidé je soudí a označují za slabomyslné, blázny, či nepříčetné.
„Většina společnosti totiž stav, kdy je žít horší než zemřít, nezažívá. Máme mnoho smysluplných důvodů proč žít. Díky naší silné vůli hledáme cesty, jak překonat různé těžkosti a překážky. Stavu lidí, kteří se rozhodli dobrovolně zemřít, prostě nerozumíme. Z laického pohledu nám to přijde nepochopitelné, nesrozumitelné a lidé na to někdy nahlíží jako na útěk, protože tu jejich bolest nevidí,“ upozorňuje ředitelka Poradny Vigvam Sylvie Stretti.
Každý sebevrah není blázen
Spáchání sebevraždy však nutně nemusí předcházet psychiatrická diagnóza. Stav předcházející spáchání sebevraždy je většinou velmi těžký a člověk plně nevnímá realitu. „Ale není to tak vždy. Jsou lidé, kteří jsou si plně vědomi třeba svého změněného zdravotního stavu, který je neléčitelný a není naděje na změnu. Lidé v této situaci nechtějí zemřít odkázáni na druhé. Mají potřebu mít vše v životě pod kontrolou, a pro ně je v tu chvíli sebevražda vědomým řešením,“ uvádí Sylvie Stretti.
Proto je důležité vědět, že člověk ani v nejtěžších chvílích nemusí být sám. Může využít anonymních služeb krizové intervence a krizových linek, kde může celou situaci probrat a hledat, zda přeci jen nejsou ještě jiné cesty.