Rodiny v těchto týdnech získávají atypickou možnost být spolu velmi intenzivně. To může být skvělá příležitost, ale také velký nárok, a to jak na dospělé, tak i pro děti. Po pár týdnech se tak i u dětí začíná projevovat frustrace a vztek z nenaplnění základních sociálních potřeb. Proč je pro nás škola tak důležitá?
Hra a bytí s kamarády je pro děti zásadní. Děti mladšího školního věku si díky kolektivu zažívají vědomé bytí ve skupině, učí se vztahování k paní učitelce, nebo panu učiteli, učí se větší samostatnosti a odpovědnosti a hra a učení jsou jejich náplní dne. Zjišťují, zda dokáží být užiteční a přínosní pro ostatní, což je stěžejní téma této věkové skupiny.
U starších dětí je pak bytí v referenční skupině zásadní životní potřebou a nutností, protože se dozvídají samy o sobě kým jsou, kým chtějí být a kým být nechtějí. Pestrost referenční skupiny je pro ně při hledání vlastní identity nezastupitelně nápomocná. Tyto potřeby jim naplňuje škola a rodina jen těžko může nabízet alternativy.
„Rodina některé dětské potřeby sytit může, u jiných je to zhola nemožné. Nemožnost být v přímém kontaktu s vrstevníky, s lidmi, kteří jsou na tom podobně jako já, může být pro některé děti náročná a můžeme ji považovat za takzvanou dočasnou malou ztrátu,“ vysvětluje dětské vnímání současné situace terapeutka Tereza Berková z Poradny Vigvam, organizace pracující s rodinami, ve kterých došlo k nečekanému úmrtí.
Jak dětem pomoct náročné období překlenout?
Aktuálně se nacházíme ve třetím týdnu od uzavření škol. Mnohým z nás opadly prvotní velké emoce spojené s překvapením a šokem a zaměřujeme se na hledání nových cest, jak se s nastalou situací sžít. Spolu s tím se mohou objevovat další emoce jako je únava, lítost a nejistota. S těmi mohou dětem jít ruku v ruce potřeby vyššího fyzického kontaktu s rodiči, třeba v podobě mazlení, nebo spaní společně s rodiči.
Ačkoliv to na první pohled nemusí být patrné, děti všechny naše emoce vnímají a mohou se v nich cítit ztracené. Měli bychom tak s nimi o nastalé situaci mluvit a dávat jim odpovědi na jejich otázky, čímž u nich můžeme předejít právě pocitům zmatku, strachu a odcizení.
„Pocity jako lítost, smutek a vztek nás mohou překvapit, a to hlavně ve chvíli, kdy děti byly ze začátku šťastné, že do školy nemusí. Je dobré na ně být ale připravený a s dětmi mluvit a pocitům nechat volný průchod, sdílet je,“ radí Tereza Berková.
S dětmi si například povídejte o tom, proč jsou smutné, co je jim nejvíc líto, nebo co by teď potřebovaly, aby se jim udělalo lépe. Jednou z úlevových technik může být také lítost nakreslit. A občas prostě jen postačí naslouchat, nehodnotit a být dětem přítomný s dospěláckým ramenem, objetím a pochopením.
Jistota se skrývá v řádu
„V krizích se obecně doporučuje zachovat pokud možno co nejvíce věcí tak, jak fungovaly před krizovým stavem. Naše návyky ze života před karanténou nám pomohou ukotvit se v nové realitě. I pro děti je dobré, aby i doma měly řád a pravidelnost, která je pro ně srozumitelná a ve které nacházejí oni i rodiče smysl,“ říká terapeutka Berková.
Nejen nemožnost setkávat se s kamarády, ale i výpadek pravidelných kroužků může být pro děti takzvanou malou ztrátou, která v nich vyvolá zmatek a nepříjemné emoce. Mohou je dávat najevo tím, že je ze sebe potřebují setřást a tzv. zlobí, nebo když je emoce přehltí, tak se mohou stahovat do sebe a jakoby zamrznout v nezájmu a apatii. Využijme toho, že žijeme v online době a hledejme alespoň alternativy k běžnému offline režimu – online lekce, výuková videa na nejrůznějších platformách nebo třeba nechat děti připravit vlastní workshop, kde budou učit ony vás.
„Do všednodenní pravidelnosti je určitě vhodné zahrnout také čas, který mohou děti trávit v interakci s ostatními vrstevníky, ať už v podobě videohovorů, telefonování nebo chatování. Izolace nemusí znamenat osamocenost,“ uzavírá Berková.