Jaké to je patřit do rodiny Hemingwayových a na každém kroku se setkávat s odkazem slavného dědečka? Mariel Hemingwayová se rozhodla zveřejnit své osobní vzpomínky. V jejích pamětech Slunce vyšlo s podtitulem Jak jsem překonávala rodinné dědictví duševních nemocí, závislostí a sebevražd se čtenářům dostává do ruky mimořádně zajímavé svědectví.

Mariel Hemingwayová se s Ernestem Hemingwayem, svým dědečkem, nikdy nesetkala. Tato skutečnost ovšem nijak neovlivnila její snahu vyrovnat se s odkazem proslulého předka a pochopit, nakolik měl vliv na život celé rodiny.

„Nejsem akademik studující Hemingwaye, ale jsem Hemingwayová, a proto se domnívám, že mám klíč k pochopení světa temnoty, odvahy, smutku, vzrušení a – v některých ohledech – šílenství,“ píše Mariel Hemingwayová. Na stránkách knihy Slunce vyšlo odhaluje pravdu o tom, nakolik byly Hemingwayovy deprese neoddělitelnou součástí jeho geniality; zda jeho smrt souvisela s alkoholem nebo s impotencí, s mylným pocitem nesmrtelnosti nebo s obyčejným strachem.

Se stejnou otevřeností mluví také o své herecké kariéře v legendární továrně na sny, a to včetně hollywoodských praktik, kterými musí projít mladé, začínající herečky, aby nastartovaly svoji hereckou kariéru či se v ní udržely. A slavnými filmovými jmény se to v knize jenom hemží – Meryl Streepová, Tom Hanks, Woody Allen, Robert De Niro…

V epilogu autorka vzpomíná, že nejdříve a nejvýrazněji ji zasáhla Hemingwayova kniha Pohyblivý svátek, kterou četla v Paříži, když jí bylo jedenáct let, a dodává: „Jsem Hemingwayová jménem, vzhledem i povahou.  Nechodím na býčí zápasy ani lovit vysokou zvěř.  Ale papá je mi někdo blízký, někdo, kdo miloval tolik, že ho bolelo dávat svou lásku najevo, muž tolik si uvědomující svou vlastní zranitelnost, že okolo ní postavil zeď, aby si své nejbližší držel od těla.“