Cena Olgy Havlové je každoročně udělována lidem, kteří navzdory svému zdravotnímu handicapu pomáhají ostatním. Jejich osudy snad mohou být inspirací pro další lidi v obdobné situaci, důkazem, že to jde a že to má smysl. Mnohdy nepřekonávají jen vlastní zdravotní handicap, ale i předsudky a nedůvěru druhých.
Cenu Olgy Havlové tak lze vnímat i jako poselství pro celou společnost, aby spíše hledala způsoby, jak lidem, kteří se tak či onak odlišují, poskytnout prostor či příležitost k seberealizaci, než důvody, proč to nejde. Letošní laureát Ceny Olgy Havlové Marek Navrátil měl, jak sám říká, štěstí na lidi. Díky tomu již čtvrt století pomáhá potřebným na charitní půdě a v každodenní práci projevuje svou obětavost, ochotu, statečnost a skromnost. Shrnuto slovy jeho kolegyně Anny Valachové: „I když je Marek malého vzrůstu, je to velký člověk srdcem a duší!“
Dětství jste prožil za normalizace – jaké bylo? Jaké jste měl rodinné zázemí? Projevovalo se už tehdy Vaše onemocnění? V čem nemoc spočívá?
Postižení je způsobeno genetickým onemocněním, které se pak projevovalo jako křivice – rachitis. Zdědil jsem ho po mamince. To byla výborná výchozí situace, protože máma prostě věděla, tzv. o čem to je, a nešetřila mě víc, než bylo třeba. Dostávala sice „dobré“ rady, aby mě umístila do ústavu, což bylo za socialismu běžné, ale s těmi se vypořádala. Díky tomu jsem si svoje omezení až někdy do puberty uvědomoval opravdu velmi málo. Taky jsem měl vždy okolo sebe fantastické lidi, kteří mě podporovali, ale nerozmazlovali a brali mě jako rovnocenného. Malý kluk s křivýma nohama, a víc se neřešilo. Tím, že to neřešilo okolí, neměl jsem potřebu se tím trápit ani já. Takže super. Až u svých dcer, které onemocnění také zdědily, jsem pak ale viděl, že z lékařského hlediska se asi už tehdy dalo udělat víc a jinak. Ale některé léky prostě přes železnou oponu nemohly. Protože se tehdy tyto případy operovaly až v dospělosti nemocného, tak korekce pokřivených dlouhých kostí už napravovala jen část postižení. Fyzika se do té doby projevila v degeneraci přenastavení kloubů a to už řešit nešlo. A s tím si životem cestuju. Bolestivě, pomalu, nestabilně, ale dá se to zatím vydržet.
V roce 1989 Vám bylo 18. Jak jste prožíval revoluci?
Měl jsem po maturitě na ekonomce. Ležel jsem v nemocnici na pokoji, kde jsem měl po levici kádrového komunistu, po pravici hokejového trenéra a naproti budoucího velkopodnikatele, tehdy spíš, no… veksláka. To byla pecka. Dovedete si představit, co jsem tam všechno načerpal? Nechápal jsem to a oni vlastně také ne. U nás doma se politika vůbec neřešila. Jen jsem tušil, že je něco v nepořádku, ale nedovedl jsem se v tom orientovat. Takže heslo „Havel na Hrad“, jakože „ten Havel z basy“, mi připadalo jako totální úlet. Tím, že jsem pak několik let procházel sérií ortopedických operací a byl hodně doma, tak jsem měl čas číst a poslouchat a dávat si to do souvislostí. Myšlenky Václava Havla mi pak připadaly jako z jiného světa, ale ze světa, který jsem chtěl mít okolo, a nerozuměl jsem tomu, proč tomu okolí nechce rozumět.
Po maturitě jste nastoupil na VŠ? Jaký obor jste si vybral?
Na pozvání prezidenta Havla přiletěl na jaře 1990 do ČSR Jan Pavel II. Já ležel se sádrovou nohou a celou tu návštěvu jsem sledoval v televizi. Papež byl zjevením. Doslova. Sice jsem byl pokřtěný katolík, ale nepraktikující. No a tehdy se celý můj život doslova zlomil. „Co to tam čtou? To je dobrý. Co to ten papež říká? K čemu to vybízí?“ Prostě opravdu zjevení. Rána do čela. Půjčil jsem si Bibli a pak už to jelo. Takže, když jsem pak zjistil, že se dá na Univerzitě Palackého v Olomouci dálkově studovat teologie, podal jsem si přihlášku do oboru křesťanská výchova.
Kam vedly Vaše kroky po studiích? Měl jste konkrétní představu o svém budoucím povolání? Setkával jste se s pochopením a vstřícností, nebo jste si musel své místo ve společnosti vybojovat?
Když mi lékaři řekli: „Končíme. Už Ti nemáme co nabídnout,“ byl jsem čtvrtým rokem v invalidním důchodu a rozhodl jsem se, že vezmu hned první práci, kterou potkám. A potkal jsem v Olomouci kamaráda Rosťu Kuchaře, který mi přes družstvo invalidů pomohl na jednu vrátnici a pak do pohřební služby, kde jsem dělal parťáka – grafika a postupně i jednání s rodinami a kousek účetnictví. Maturita z ekonomky se hodila. Zase jsem měl štěstí na lidi. „Chodím o berlích,“ povídám. „No a co, v pondělí nástup,“ řekl mi tehdejší majitel. Větší vstřícnost a pochopení jsem tehdy nemohl dostat.
Jak a kdy jste se dostal k práci pro Charitu? V čem Vaše práce spočívá? Jaké pozice jste zde zastával/zastáváte? Co Vás na Vaší práci nejvíc baví a co byste si raději odpustil?
Do Charity mě pozvala Martina Langerová, která tam tehdy pracovala. Líbilo se mi, že můžu být mezi věřícími. Byly tam velké a silné osobnosti a do toho tehdejší rozvíjející se dílo církevní Charity. V roce 1997 se Moravou prohnaly ničivé povodně. To, co jsem viděl a prožil, mi učarovalo. Chtěl jsem u toho být. Napřed jsem dělal účetního. Jenže pak přišel arcibiskup Jan Graubner s úkolem Tříkrálové sbírky a tehdejší ředitel Arcidiecézní charity Olomouc pan Jindřich Suchánek si k tomu vybral mě. Tak jsem se stal koordinátorem téhle sbírky. A pak i dalších sbírek vč. Postní almužny. Do toho jsem dělal public relations a tiskového mluvčího. Všechno úžasné a napínavé věci. Těšilo mě, že to, na čem se podílím, pak pomáhá spoustě lidí. To byla velká energie a motivace. Kvůli stěhování z 2+1 v Olomouci do domečku v Drahanovicích, což byla pro pětičlennou rodinu téměř záchranná akce na poslední chvíli, jsem pak přešel do Charity Konice, kde jsem pracoval posledních šest let.
Tříkrálové sbírky pořádáte už dlouhá léta. Byl pro Vás letošní ročník v zemi sevřené pandemií a protipandemickými opatřeními velkou výzvou? Jak letošní sbírka dopadla?
Během koordinace všech předchozích ročníků jsme zažili ledacos, ale to, co při tomto ročníku, to nikdy. Covid všechno pokazil. Hledalo se „jak jinak“ – bez koledníků. Já moc nefunguji na výzvy, nejsem bojovník, co k životu potřebuje pořád nad něčím vítězit. Tenhle sociálně manažerský naturel neustálých výzev a vítězství mi připadá místy až patologický. Oslovuje mě život v realitě. Jsem tady a teď a s Vámi. Asi to mívá nějaký smysl, i když občas člověk neví a nechápe. Hledejme, co je potřeba, a pokusme se svou službou pomoct. Stejně jsem to chápal s tou letošní sbírkou. Dopadla tak, jak dopadla. Já myslím, že dobře. Děkuju ale hlavně všem, kteří se na výsledku jakkoli přičinili. Ať dárci, sponzoři, tak zázemí v Charitě, všichni ti pracanti okolo sbírky. Bylo to všechno hodně jiné. Skvělá cesta. Vlastně to nejpřísnější hodnocení Charity. V minulosti si s koledníky pro podporu přišla aktivně Charita, letos to ale bylo opačně. Dárci byli ti aktivní. Nenechali nás v tom. Určitě to všechno přinese znovu spoustu dobra dalším potřebným lidem.
Letos Vám je padesát, můžeme tedy trochu bilancovat: co považujete za svůj největší dosavadní úspěch? Jaké cíle před sebe kladete do dalších desetiletí?
Mám za co děkovat. Jsou toho hromady a doslova kopce. Jsem moc vděčný a velmi si vážím všech lidí, které jsem měl a mám okolo sebe. Manželku, rodinu, přátele, vlaky kolegyň a kolegů v Charitě, učitele, lékaře, naši svobodnou společnost, církev, kulturu a tento svět. Jestli k sobě dovedeme být ohleduplní, mít se rádi a pomáhat si tam, kde je potřeba, jestli dovedeme jít kus cesty společně, bez závisti a podrazů, tak to je dobře a takto nějak pokračovat dál a nějak tomu napomáhat, to je můj cíl i do dalších kol za tím padesátým.
Mluví se o Vás jako o člověku s neutuchající energií, který dokázal pomoci mnoha lidem. Kde/jak energii čerpáte a kdo je Vám oporou?
Necítím se ničím mimořádný a o neutuchající energii bych si někdy dovolil také polemizovat… Nicméně – snažím se ve světě okolo sebe, v lidech a situacích, hledat stopy Ježíše z Nazareta. Mně tohle už nějaké ty roky dává v tom žití tady smysl. Kéž bych měl tu milost, aby mě to neopustilo a abych na to nezapomínal, až bude hůř nebo zase třeba moc dobře. Vedle víry je mi pak velikou oporou manželka Petra. Poděkování jí bych prosil podtrhnout a zarámovat. No a pak určitě znovu a schválně opakuji: rodina, děti, přátelé a chariťáci, to jsou moje obnovitelné zdroje.
