Ano, Grand Prix de Monaco Historique existuje vlastně jen proto, že autoklub ACM chtěl svého času svému tehdejšímu knížeti Rainierovi dát hezký dáreček k narozeninám. Měla to být taková nevinná přehlídka průřezem všech závodních vozů, které zde kdy startovaly – v podobě historických závodů. „Historique“ se letos konala již po třinácté a na nevinně od doby svého debutu jednoznačně ztratila.
Dnes tu sice pořád ještě jezdí „historické vozy“, ovšem v de facto novém stavu – a s profesionály za volantem. Vyhrát v Monaku, „to je něco“ a tak se v osmi vypsaných třídách bojovalo skutečně na ostří nože, jak na trati, která nepromine ani nejmenší chybičku, dokumentovaly hromady „trosek v boxech“…
Série A1 pro předválečné vozy Grand Prix o Cenu Louise Chirona
Této třídě dominovaly, tak jako i v minulých sezonách, britské vozy ERA. Američan Mark Gillies (typ E3A z roku 1934, ex-Raymond Mays) vyrval pole-position doslova v poslední vteřině Britovi Nickovi Toplissovi (na o jeden rok mladším E4A, ex-Bob-Gerard). Závod musel za normálních okolností patřit těmto dvěma statečným borcům (jezdí se bez ochranného oblouku a bezpečnostních pásů), protože obě Maserati 6CM Švýcara Sinipoliho a Skota Sergisona měly již značný časový odstup.
V neděli museli jezdci absolvovat jen desetinku ze 100 kol, které zde první Grand Prix roku 1929 měřila – a mohou tak nejlépe ohodnotit výkony tehdejších borců. Topliss vše vsadil na raketový start a skutečně se mu podařilo vyrazit před Gilliesem. Hned v prvním kole mu „napařil“ 4 sekundy. Pronásledovatelé s oběma hlavními konkurenty beztak brzy ztratili kontakt. Gillies se ale nevzdával a brzy byl zpět v závětří modrého vozu. Topliss věděl, že musí dát vše. Dvě kola před koncem brzdil v St. Devote pozdě – příliš pozdě a „vsadil“ svůj vůz do bariéry! Šťastný Gillies si tedy dosprintoval pro prvenství, přičemž měl minutový náskok na Anthonyho Sinipoliho (Maserati po Harry Schellovi) a Brita Patricka Blankeney-Edwardse (Franez Nash z roku 1935).
Výsledek Série A1
1. Mark Gillies, ERA R3A, 1934
2. Anthony Sinipoli, Maserati 6CM, 1936
3. Patrick Blankeney-Edwards, Frazer Nash, 1935
4. Ewen Sergison, Maserati 6CM, 1936
5. Charles Nearburg, Alfa Romeo Tipo B, 1934
6. Martin Halusa, Bugatti 35B, 1927
Série A2 pro vozy Grand Prix s motory vpředu postavené do roku 1961 o Cenu Juana Manuela Fangia
Německá profesionálka Claudia Hürtgen převzala volant drahocenného Ferrari 246 Dino (asi nejdražší vůz podniku z roku 1960, ex-Phil Hill) od „pantoflového fabrikanta“ Alexe Birkenstocka teprve těsně před kvalifikací a trochu tak pomátla nejen fandy, ale i speakry a časomíru. V kvalifikaci Němka podala jedouc doslova „s otevřeným hledím“ své přilby („Štítek na hraně kokpitu mě chrání dost“) senzační výkon a ani závěrečný útok Tonyho Wooda (Tec Mec z roku 1959) ji nepřipravil o pole-position. Její náskok činil ale jen 0,3s a hned za nimi číhal výborný specialista Guillermo Fierro-Eleta na jeho Maserati 250F (1957, ex-Maria Teresa de Filippis).
Hürtgen, která právě zde roku 1993 ve formuli 3 přežila zlou nehodu s nejvážnějším zraněním ruky, nezaváhala ani na startu. Usadila se na špičce před dorážejícími Folchem-Rusinolem (Lotus 16), Woodem a Fierro-Eletou. Ve druhém kole se rychlý Wood posunul na druhou pozici a závod se od té chvíle stal duelem obou rudých vozů. Pilotka známá z GT-Masters držela na Brita sekundový náskok a především při předjíždění opozdilců si počínala trochu šikovněji – prostě více riskovala. Dvě kola před koncem pak v zatáčce Nogues chyboval Michael Birch na Connaughtu a dva Lotusy za ním se mu nestačily vyhnout. Závod musel být pro zatarasenou trať předčasně ukončen. Hürtgen brečela štěstím: „Od smolného roku 1993 mám s touto tratí otevřený účet. Teď je vyřízen. Kdo by řekl, že mne právě zde potká takové štěstí…!“
Výsledek Série A2
1. Claudia Hürtgen, Ferrari 246 Dino, 1960
2. Tony Wood, Tec Mec F415, 1959
3. Guillermo Fierro-Eleta, Maserati 250F, 1954
4. Andrew Haddon, Scarab F1, 1960
5. Max Smith-Hilliard, Lotus 16, 1958
6. Lukas Halusa, Maserati 250F, 1954
Série B pro 1,5litrové vozy F1 a F2 z let 1961 až 1965 o Cenu Grahama Hilla
Američan Joe Colasacco výborně zúročil sílu svého 12válce Ferrari 1512 (1964, ex-Surtees a Bandini) a prosadil se v kvalifikaci v poli 27 vozů o 1,1s před Lotusem-Climax 21 (1961, ex-Jim Clark) Marka Shawa. Drakeho Cooper T71 a Buhoferův Lotus 24 měly již znatelnější odstupy – Colasacca mohla v neděli zastavit asi jen vlastní chyba nebo technika…
Ohromné pole se seřadilo ke startu již v neděli v 8:00h ráno a především Shaw měl něco proti Colasaccově roli favorita. Ve sprintu do první zatáčky se Američan prosadil jen těsně, Shaw ovšem i v dalším průběhu závodu předvedl neobyčejnou odhodlanost a agresivitu – což fandům předvedlo klasický duel Ferrari-Lotus. Britové jakoby přes noc „vdechli“ svému Climaxu více výkonu a Shaw se v 8. z 10 kol v St. Devote riskantní akcí skutečně posunul na špičku! Angličan jel opravdu na hranici přilnavosti, což se mu ovšem o kolo později na stejném místě vymstilo. Pod tlakem červeného Ferrari přebrzdil a skončil v bariéře! Favorit Colassaco se tedy nakonec přeci jen prosadil…
Výsledek Série B
1. Joe Colasacco, Ferrari 1512, 1964
2. Christopher Drake, Cooper T71, 1964
3. Andrew Beaumont, Lotus 24, 1962
4. Dan Collins, Lotus 21, 1961
5. Nick Taylor, Lotus 18, 1960
6. Philipp Buhofer, Lotus 24, 1962
Text a foto: Roman Klemm
