SeskupeníBurki&com kolem choreografky a režisérky Jany Burkiewiczové uvede 13. a21. listopaduv divadle La Fabrikav premiéře představení Největší přání s podtitulem Balet ironie a štěstí. Základem rafinovaně propletené mozaiky divadelních prostředků jsou současný tanec a fyzické divadlo, nechybí například ani odkaz ke kabaretu. Nepřehlédnutelnou hudební složkou jsou přímo na scéně hrající rapeři Mutanti Hledaj Východisko. Pozoruhodná je i výrazná scénografie a kostýmy, jejímiž autorkami je dvojice mladých designérek Anna Štěpánkováa Tereza Rosalie Kladošová, v loňském roce zařazené mezi objevy cen Czech Grand Design.

„Hledali jsme největší přání našeho života. Hledali jsme štěstí. A pak je vystavili našim pochybnostem,“ říká Jana Burkiewiczová o novince v produkci Burki&com. Společně s Jiřím Mackem, který je spoluautorem libreta, i celým souborem se v představení Největší přánís nadsázkou a humorem ptají na velmi zásadní otázky: Co je v životě člověka nejvíc? Po čem toužíme a co si z něho vlastně pamatujeme? A pamatujeme si vůbec, co jsme si tak moc chtěli zapamatovat? A po čem začneme toužit, když se splní to, po čem jsme tak moc toužili? A je vůbec nějaké absolutní, největší toužení, které nás všechny spojuje? A je to jen modlitba, anebo opravdové přání, pro které jsme schopni něco udělat?

„Každý z nás má pořád spoustu přání, spoustu věcí, co bych chtěl, potřeboval. Když dojdeme na absolutní přání, skončíme u míru a zdraví. Což jsou samozřejmě skvělé myšlenky, ale velmi abstraktní. Pokusili jsme se tedy najít podstatu našich přání, kde se berou, na kolik jsou opravdu našimi touhami, nebo jen zástupnými symboly a co vlastně tato přání vypovídají o naší společnosti,“ dodává Jana Burkiewiczová a zároveň odpovídá na otázku, proč jsou středobodem inscenace právě přání? „Přání je to to nejosobnější, co každý z nás má, a zároveň to, s čím velmi pracuje mechanismus současné společnosti. Politici, reklamy, média, hoaxy, silné značky, ti všichni pracují s našimi tužbami stejně jako se strachem. Rozlišit osobní rovinu od té nám vnuknuté jinými prostředky je často velmi obtížné a tak jsme se k tomu chtěli sami nějak postavit a možná i trochu relativizovat mýtus tužby, která je většinou motorem našeho jednání.“