Divadelní experiment Tísnivé údolí (Uncanny Valley), v němž se namísto herců na scéněobjeví humanoid, podněcuje řadu otázek. Co pro jedince znamená, když ho nahradí robot? Může člověk skrze elektronického dvojníka poznat sám sebe? Konkuruje si kopie s originálem, nebo si vzájemně pomáhají? Poznává originál díky dvojníkovi lépe sám sebe?
Inscenaci v produkci Münchner Kammerspiele a v režii Stefana Kaegiho uvedou Pražský divadelní festival německého jazyka a Divadlo Archa v české premiéře 6. a 7. března. Představení se odehraje v češtině, němčině a angličtině.
Roboty známe jako pracovní stroje, jako efektivní a precizní vykonavatele našich pokynů. V německém průmyslu se lidem nepodobají, aby se vyloučily emocionální vazby. Naproti tomu v Asii už delší dobu vyvíjejí humanoidní roboty, například pro péči o staré osoby nebo jako sexuální partnery. Lidská podoba má usnadnit přijetí stroje v takové funkci. Vzbuzuje ovšem také nedůvěru: Co je člověk a co je stroj? Tuto tísnivou podobnost nazývají japonští výzkumníci v oblasti robotizace „Uncanny Valley“.
Stejnojmenná inscenace Stefana Kaegiho ze souboru Rimini Protokoll vznikla ve spolupráci se spisovatelem a dramatikem Thomasem Mellem. Ten souhlasil s výrobou vlastního animatronického dvojníka. Tento humanoid vystupuje na scéně místo autora a vždy spolehlivě vykoná, k čemu byl naprogramován. Kaegiho divadelní experiment bez herců vylučuje jakoukoli ztrátu kontroly. Jemná mechanika, maska a počítačové programy dělají ze stroje herce, jehož mimika, gesta, snaha o přirozený pohyb a mluva mohou působit autenticky.
