Tomáš Urban, přezdívaný URBY, je reprezentant U20. Patří ke stabilním členům juniorské reprezentace. Před nedávnem omladil extraligové Pardubice. Hraje centra, ale i křídlo. Budete-li ho hledat na ledě, tak má nově číslo 22. Pokud nehraje či netrénuje, tak studuje a je také aktivní tváří neziskovky URBY 2020.
Tomáši, co tě přivedlo k hokeji?
Když jsem začal dělat hokej, byl jsem ještě malý a nerozhodoval jsem sám o tom, co chci a nechci dělat. K hokeji mě přivedli rodiče. Vím, že při výběru zazněla i házená, protože ji dělal táta, ale hokej byl nakonec pro oba volbou číslo jedna a já jsem za to rád. Moje první krůčky na ledě byly na Kladně.
Ve své prozatímní hokejové kariéře si už si hrál za několik klubů. Kde se ti líbilo nejvíce?
Nejlepší je to teď, v Litoměřicích, za které hraju už druhým rokem. Tým vedou skvělí trenéři, a já cítím, že s nimi máme velký prostor k neustálému zlepšování se. Dokonce dostáváme i hodiny angličtiny, které nám hradí klub. To si myslím, že je naprosto skvělé. Přeci jenom se sportem pořád cestujete a potřebujete se pořádně domluvit. Do Litoměřic za námi také dojíždějí reprezentační trenéři, takže mají stálý přehled, jak jsme na tom a pracují s námi. Nemůžu si na nic stěžovat, je to bomba!
Hrál si také za Kladno, kde si startoval v přípravě i za A – mužstvo. Jaké to bylo v klubu Jaromíra Jágra?
Na Kladně to bylo podobné, ale trenéři z nároďáku tam za námi nejezdili. Když jsem měl za Rytíře startovat za A tým, tak jsem z toho byl hodně nervózní a vystresovaný. Přeci jenom je to velký krok být se všemi těmi zkušenými hokejisty na ledě. Příprava mi vyšla bombasticky, hrál jsem výborně, měl jsem z toho dobrý pocit. Ale i přesto jsem se do Áčka z důvodu, který ani s odstupem nechápu, nakonec nedostal. Byl jsem z toho hodně smutný, ale nezbylo mi nic jiného, než se kousnout a jít dál.
Byly v Tvé hokejové kariéře chvíle, kdy bys přemýšlel o tom, že hokej hrát už nechceš?
Ne nebyla. Pravda je, že jsem byl do páté třídy strašně „marnej“ (směje se). Pak jsem ale začal spolupracovat s Petrem Brabcem ve fitku na Radlické. Petr mi moc pomohl a jsem rád, že spolu spolupracujeme pořád. Pod jeho vedením jsem se strašně zvednul – pro mě to byl velký zlom, takže na přemýšlení o konci s hokejem nebyl důvod ani čas. Jsem mu za to hodně vděčný.
Co se hry na ledě týče, tak ve starším dorostu si mě hodně vytahovali na Kladně. V juniorech jsem dostal šanci v Sokolově pod panem Mlejnkem, který je nyní reprezentačním trenérem výběru do 20ti let. Za spolupráci s ním jsem moc vděčný, protože mě hodně hokejově posunul. Navíc trénink pod ním byl vždycky skvělým zážitkem, a hlavně mě to bavilo.
Je ti teprve 19 let, ale už jsi byl pod taktovkou mnoha trenérů. S jakým typem kouče se ti nejlépe spolupracuje?
Mně pomáhá spíš to, když je trenér klidný a v pohodě. Když se na mě rozeřve a vynadá mi, tak jsem potom sám ve stresu, a to nemám rád. Na Kladně byli dva velmi rozdílní trenéři. Ten mladší byl zlý a pořád na nás křičel. Ten starší, pan Čermák, nám radil a pomáhal nám. Když jsme něco zkazili, tak za námi přišel, mrknul na nás a řekl, že máme být v klidu, že to se stává. Byl moc prima.
V Litoměřicích trénujeme s Davidem Brukem, který patří také mezi skvělé trenéry, s kterými jsem měl tu čest se potkat a trénovat. Pan Bruke se nám snaží vše vysvětlovat v klidu. Jasně, stalo se, že zvýšil hlas, ale to už jsme hráli opravdu špatně a on se všemožně snažil vyburcovat nás k lepšímu výkonu. Bylo na místě na nás trochu zvýšit hlas.
Dokáže tě trenér motivovat?
Určitě ano. Třeba reprezentační trenér, pan Mlejnek…on za námi přijde a jeho motivační řeči mě dokážou vždy vyburcovat k lepšímu výkonu. Už se mi to párkrát stalo, že jsem nehrál úplně dobře a on vždy věděl, jak mě podpořit, jak na mě zapůsobit, abych hrál líp.
Jak jde kombinace vrcholového sportu se školou?
No, není to vůbec jednoduché, ale jde to. Já studuji Anglo-německou obchodní akademii a tam mi se vším hodně vycházejí vstříc.
Nějakou dobu jsi trénoval a hrál v Americe, s angličtinou ve škole zřejmě problémy nemáš?
To nemám, v Americe jsem byl rok, a poté ještě jednou půl roku. Strávil jsem tam dost času, abych se naučil plynně komunikovat. Možná v psaném projevu, tam se občas zadrhnu, ale co se mluvení týká, jsem v pohodě. S němčinou je to složitější, na tu se musím připravovat mnohem více.
Můžeš srovnat hokejové tréninky a podmínky v Americe s tuzemskými?
Rozdíl je markantní, a to vlastně ve všem. Kdybych měl být konkrétnější, tak především v nasazení do tréninku jak trenérů, tak hráčů. Přístup koučů je tam jiný, více individuální a také podporující.
Po zkušenostech, které máš ze zahraničí…co by se u nás především mělo změnit?
Přístup hráčů k tréninku.
Čeká tě Turnaj Čtyř ve švédském Ängelholmu, tedy reprezentační start za kategorii do 20ti let. Jaká jsou očekávání?
Strašně se těším. Každý reprezentační start je pro mě pocta. Chci makat co nejvíce a ukázat se v dobrém světle.
Na Turnaji čtyř čekají domácí Švédové, Rusové a nakonec Finové? Který tým bude podle tebe nejtěžší přehrát a přebruslit?
Nejtěžší jsou Rusové. Jsou nejlepší s pukem do útoku, jsou sehraní a individuálně zdatní. V obraně jsou trochu slabší, ale i tak …mají tam jet sice s horší sestavou než normálně, ale to znamená pouze to, že nepřijedou kluci, co hrají v Kanadě, ale přijedou ti, kteří hrají v KHL…no, takže to je vlastně prašť, jak uhoď. Bude to těžký. Náš cíl je ale i tak jasný – vyhrát!
V letošním roce se mezi svátky v prosinci bude opět konat v zámoří světový šampionát tvojí kategorie. Čekáš, že přijde nominace?
Od trenérů podporu mám, takže upřímně doufám, že do Kanady pojedu…, teď ale můžu slíbit jen to, že budu hrát, jak nejlépe umím a budu se moc snažit.
Jaký jsi hráč?
Já jsem především dříč. Jsem hráč, který musí na všem hodně pracovat, tedy samozřejmě i s pomocí trenérů a rodičů. Mě makat vlastně moc baví.
Baví tě dřít i ve škole?
No, tak tolik ne…, ale je to potřeba.
Kromě hokeje a studia jsi také tváří organizace URBY 2020. Můžeš nám ji představit?
URBY 2020 je neziskovka, která je tu pro mladé lidi a pomáhá jim dělat sport, ve kterém jsou dobří a který mají rádi. Není to ale jen o sportu, chceme pomáhat i v oblasti vzdělávání. Ne každý sportovec má na studia finance, a také čas, aby chodil do školy prezenčně každý den. URBY 2020 pomáhá, když je třeba, a také tam, kde je třeba.
Ty jsi tváří této neziskovky…
Ano, je to tak. My to děláme hlavně s tátou a podporuje nás celá rodina. Radili jsme se, přemýšleli, a nakonec se dohodli na tom, že já budu tváří, protože reprezentuji mládí, jsem sportovec – hokejista, student a samozřejmě, že je tam i potenciál do budoucnosti.
Tvůj otec je bývalý házenkář Dukly Praha a pomáhal sportovcům už před zrodem URBY 2020….
Já si pamatuji, že jsme pomáhali hlavně trenérsky, docházeli jsme na kempy a táta tam koučoval.
Jaké jsou Tvé vize do budoucna?
Chtěl bych se v hokeji dostat na nejlepší úroveň, co to jde a být skvělým hokejistou. Samozřejmé je, že když budu hrát a trénovat a věnuji tomu téměř veškerý čas, tak bych se hokejem chtěl také finančně zabezpečit. A který kluk, co dělá hokej by nechtěl hrát v NHL? To je samozřejmě i můj sen.
Ohledně URBY 2020… Byl bych moc rád, kdyby se vše povedlo rozjet natolik, že neziskovka bude schopna pomoci všem, kteří o to žádají, nebo my vidíme, že to potřebují. Hlavně ve sportu, ale doufám, že URBY 2020 bude mít velký přesah i do jiných sfér každodenního života. Nejdůležitější je pomoc lidem, kteří to potřebují.
Máš kromě hokeje a školy čas také občas na něco jiného, třeba na děvčata?
Na holky moc času nemám. Občas si s kamarádkou zajdu ven, nebo do kina ale být s někým ve vztahu to zatím nejde. Jsem totiž pořád na cestách. Mojí milenkou je momentálně hokejka a puk.
Autor: Kateřina Nekolná
