Kouzlo Doriana Graye svedlo dohromady režisérku Martinu Kinskou, hudebního skladatele Vladimíra Franze a taneční performerku Miřenku Čechovou. Legendární dílo Oscara Wildea Obraz Doriana Graye v interpretaci tohoto tvůrčího trojlístku a v podání herců Švandova divadla na Smíchově budou moci diváci poprvé shlédnout už 10. února.

Co vás při tvorbě vlastně inspiruje?

Martina Kinská: Obrazy, nebo spíše výjevy, náhodné, někdy zcela běžné na první pohled. A zcela jistě lidé, kteří se na svět dívají po svém – a není to nijak omezeno oborem.

Miřenka Čechová: Momentálně mě nejvíc inspiruje komunikace s činoherci, kteří k věcem mnohdy přistupují jinak než tanečníci, s nimiž většinou pracuji. Toto bezmála každodenní tvůrčí střetávání se a vzájemné obohacování mě samozřejmě také  těší.

Vladimír Franz: Nejsem jen skladatel, ale věnuji se i výtvarnému umění. A v případě Obrazu Doriana Graye mám pocit průhledu do prostoru, kde se na pravé straně vznáší asi půlmetrový nepravidelně perforovaný ovoid (vejce) barvy okru a konzistence pudinku. Na straně levé je pak zrcadlo. Objekt se k němu přibližuje, prolíná se s ním, aby následně zbyl pouze vyleptaný otvor do zrcadlové plochy, se stopami stékajících rzivých zbytků rozloženého amalgámu…

O co se při tvorbě této inscenace snažíte především?

Martina Kinská: Wildeova předloha je jistou hrou se žánry a styly: od melodramatu přes konverzační komedii až k hororu nebo třeba psychologickému dramatu. I v naší inscenaci se snažím o jakési žánrové proměny. A samozřejmě i o to, aby byl sugestivní nejen děj, ale také obrazy, jimiž ho vyprávíme.

Miřenka Čechová: S Martinou se od začátku pokoušíme uskutečňovat náš koncept gesta jako určité společenské konvence, která nahrazuje slovo. Je to zritualizovaný jazyk gest, jakýsi společný kód, jímž se společnost dorozumívá a který se v průběhu inscenace nejprve tvoří a pak postupně vyprazdňuje až k závěrečné nehybnosti.

Vladimír Franz: Pro tuto inscenaci jsem především usiloval vytvořit celou škálu vášní, které postupem času i děje dojdou zrcadlově svého negativu.

Jaká témata vás na Obrazu Doriana Graye zajímají nejvíc?

Miřenka Čechová: Osobně mě nejvíc zajímá téma, které jsme si vytyčili jako leitmotiv inscenace, a tím je dnešní “společnost zážitků”. To, jak se permanentně vybízíme až hecujeme k novým a novým zkušenostem. Nepřeberné množství možností však není cestou ke svobodě, nýbrž k nutnosti volby.

Martina Kinská: Vedle všech společenských témat jsem i tady zase jednou narazila na téma odpovědnosti za své činy. Včetně odpovědnosti za to, co člověk vytvoří a jak vědomě na někoho působí… Ve Wildeově románu je to chytře zobrazeno hned v několika rovinách. Na příklad: Dorian je „osvobozen“ od důsledků plynutí času, tím jako by byl osvobozen i od následků svých činů – výhradně vnímá svět skrze sebe, a to ještě jen v souřadnicích tady a teď. V jednu chvíli dokonce volá: Carpe diem! Ani on, ani jeho přítel Henry, ale v jednu chvíli neujdou tomu, aby se nemuseli za svými činy ohlédnout.

Vladimír Franz: Na Obrazu Doriana Graye mě láká možnost analyzovat dekadenci – jev, který je přítomný v jakékoli době, o současnosti ani nemluvě. Společnost si je vědoma svého přezrání, ale hýčká ho a libuje si v něm.