Jméno světoznámého architekta Adolfa Loose je kromě Prahy svázáno také s Plzní, kde na začátku minulého století vytvořil soubor unikátních bytových interiérů pro majetné podnikatele z řad tehdejší plzeňské židovské komunity. Do dnešních dnů se jich dochovalo osm, čtyři z nich jsou od roku 2015 přístupné veřejnosti v rámci pravidelných komentovaných prohlídek.

A právě s Loosovým plzeňským dílem se můžete seznámit prostřednictvím výstavy Adolf Loos Plzeň, která bude až do konce listopadu probíhat ve Winternitzově vile v Praze. Prostřednictvím dobových i současných fotografií a textů přiblíží návštěvníkům příběh několika bytových interiérů, které vedle originálního designu vynikají také svojí pohnutou historií. V kontextu evropské architektury 20. století mají plzeňské i pražské Loosovy interiéry mimořádnou hodnotu, kterou dokládá i to, že jedině ve Vídni se dochoval větší počet Loosových realizací. Výsledky Loosova působení v Plzni i Praze se řadí mezi jeho další významná díla, jako je například dům Tristana Tsary v Paříži či vídeňský obchodní dům Goldman & Salatsch.

Loosova práce byla na jeho dobu velice moderní a nadčasová, dá se říci, že svými návrhy předběhl svou dobu. Pro jeho tvorbu je typické používání kvalitních přírodních materiálů a maximální důraz na promyšlenou funkci a vnitřní uspořádání bytu.  Adolf Loos ve svých pracích odmítal umělou zdobnost a dekorativismus, vždy kladl důraz hlavně na praktické využití bytu.

O vile
Smíchovská vila nese jméno advokáta Josefa Winternitze, který ji nechal postavit pro svoji rodinu v roce 1932. Za architekty si zvolil Adolfa Loose a Karla Lhotu. Rodina vilu obývala jen do roku 1941, kdy byla donucena pod tlakem rasové perzekuce vilu převést na Auswanderungsfond für Böhmen und Mähren (Vystěhovalecký fond). Od tohoto fondu koupila objekt obec pražská, která ve vile zřídila mateřskou školku. Ta zde nepřetržitě sídlila až do roku 1997. Celá rodina byla roku 1943 transportována do Terezína a později do koncentračního tábora Osvětim. Vrátila se pouze Jenny Winternitzová a dcera Suzana, které však již vilu nikdy nespatřily. Potomci se o vile dozvěděli až v roce 1991 při přípravě restitucí.