Nakladatelství Garamond vydává vzpomínkovou knihu Beatrice Landovské Nikdy není pozdě na šťastné dětství. Upřímná zpověď autorky zavádí čtenáře do divoké doby šedesátých a sedmdesátých let, na prkna divadel, kde pracoval její otec Pavel Landovský a její matka Helena, do bytu jejích prarodičů, kteří ji i její sestru víceméně vychovávali.
Knihu plnou smutku i radosti, nostalgie, úsměvných historek a retro scenérií přečtěte jedním dechem, abyste si na závěr uvědomili, že jediným způsobem, jakým můžete se svým dětstvím naložit je – přijmout ho.
„Existuje dětství? Existuje jenom to, co si pamatujeme. A až odejde naše
paměť, nebude existovat ani to. Staneme-li se dospělými, máme
zodpovědnost za své dětství už jenom my sami.“
Beatrice Landovská v knize vzpomíná na období svého raného dětství mezi lety 1962–1976. Postavy jejího života vystupují v mlze historek vnímaných optikou dětského oka. A tak se čtenář s malou Beatricí chytá ruky paní učitelky, která malou dívku vede za tmy domů, neboť jí zapomněli vyzvednout. Vyskytne se s ní v kočárku na divadelních večírcích i u světly rozzářených prken, které znamenají svět. Poznává i řadu osobností tehdejší kultury, neboť Beatrice si na písku nehrává s nikým jiným než například s Michalem VIeweghem, chodí venčit osm psů a jednoho osla s Martou Kubišovou či se v ubytovně pro herce míjí s tehdy malým nezvladatelným Borisem Rösnerem.
Jedním z ústředních motivů knihy je i vztah k jejímu otci herci Pavlovi Landovskému, který, jak autorka sama poznamenává byl v podstatě fajn člověk, jenom nikdy nepochopil, že je otec.
Beatrice Landovská prožila svůj dosavadní život v Praze, je matkou dvou dcer a živí se jako astroložka a terapeutka rodinných systémů. Je autorkou dvou básnických sbírek, dvou divadelních her a jedné eseje. Geniální vystoupení, básně (Edice pro více, samizdat, 1984, Aula, 2013). A stejně tančím v rytmu bosém, básně z let 1984–1991 (Aula, 2018) Věra, divadelní hra, 1997 (Větrné mlýny, 2002) Koťátka, divadelní hra, 2015 Poselství křížové cesty, esej (Regenerace, 2006).
